Jen málokterému žokeji ve střední Evropě první poloviny 20. století se poštěstilo strávit většinu kariéry v jedné zemi, na jednom závodišti a v jednom domově. Války, hospodářská krize a s nimi související nestabilita dostihového provozu nutily většinu mužů v sedlech včetně těch největších jmen k neustálým přesunům z místa na místo - vždy podle toho, kde se právě naskytlo perspektivní angažmá. Byl to život plný improvizace, bez jakýchkoli jistot a s neustále sbaleným rancem na cesty.

Jezdci, kteří se na přelomu 19. a 20. století narodili na území bývalého Rakouska-Uherska, byli svým způsobem "ztracená generace". Většina z těchto tvrdých mužů skončila navzdory úspěchům a velkým výkonům v zapomnění. Jejich příběhy se odehrávaly napříč takovým množstvím zemí a někdy i na více kontinentech, že jen pouhé spočítání všech jejich vítězství je s odstupem mnoha desítek let problém.

Jedním z těchto mistrů sedla byl maďarský rodák Alexander Nagy, zvaný Šándor nebo Šani, který během půlstoletí v sedle vyhrál zhruba 250 dostihů. Potřetí a naposled se dnes vracíme k jeho osudům, abychom aspoň symbolicky ocenili, co všechno on a jeho současníci pro tuzemské dostihy udělali. Předchozí díly našeho vyprávění najdete zde:

1. část: Ve stáji, kterou neměl rád císař

2. část: Favorit velkého vezíra

Když na přelomu let 1920 a 1921 přesídlil do Velké Chuchle jako stájový jezdec Antonína Neumanna, byla to svým způsobem náhoda. K dva roky existujícímu Československu neměl Nagy žádný bližší vztah. O volbě nového působiště rozhodly pragmatické důvody a rýsující se příležitost v zemi, která v té době na mnohé pozorovatele působila navzdory všem potížím jako ostrůvek stability v moři poválečného chaosu.

Mladý jezdec nízkých vah, stále disponující úlevou, si musel svou příležitost v tvrdé konkurenci zasloužit. V dubnu 1921 si připsal jedno vítězství ve Vídni na koni hraběte Johanna Merana. V následujících měsících pak přidal tři úspěchy ve Velké Chuchli, Karlových Varech a Pardubicích, z toho dva na proutěných překážkách v ikonických červeno-bílých barvách starého hraběte Zdenka Kinského.

Upozornil na sebe i třetím místem ve Velké pardubické na pětiletém Göpelovi. Hnědák stáje Vícha sice spadl na zahrádkách, ale Nagy znovu nasedl a uzavřel doběh tří koní se ztrátou "daleko" na vítězného Periwiga.

Pro “Šándorovu” další kariéru se úspěšné účinkování v obou dostihových disciplínách i projevená tvrdost ukázaly jako klíčové. Zaujal Periwigova trenéra Jaroslava Rosáka, který mu nabídl post své stájové jedničky na sezonu 1922.

Setkání s matkou tří derby-vítězů

Rosák byl spolu se svým chuchelským rivalem Karlem Šmejdou hegemonem vznikajícího československého dostihového provozu. Už za první světové války úspěšně trénoval v Berlíně a po návratu domů začal působit na zámku Pardubičky u Pardubic.

Brzy se měl proslavit jako mistr a objevitel celé generace úspěšných českých žokejů, ale to byla v roce 1922 ještě hudba budoucnosti. Po rozchodu s německým profesionálem Ernstem Stolzem se rozhodl dát šanci právě mladému Maďarovi.

Výsledkem byla série úspěchů, která "Šándora" katapultovala na druhé místo šampionátu rovinových jezdců za Štěpánem Tussem. Začal se mimo jiné objevovat v sedlech třídových napajedelských klisen z Rosákova lotu, které po zařazení do chovu pomohly udržet slávu rodného hřebčína.

Nejúspěšnější z nich byla fenomenální ryzka Lissy ze stáje továrníka Josefa Pernera, s níž Nagy vyhrál šest dostihů včetně Velkého pražského handicapu. V chovu se pak stala matkou tří vítězů derby Simplona, Přemysla a Simonela, a také bábou dalších držitelů modré stuhy Alcazara a Lionela.

Nagy v první polovině dvacátých let jezdil také špičkového sprintera Erose, kultovního hřebce Tábora a tři vítěze Československého derby, byť bohužel nikoli v den jejich životních vítězství. V klasických dostizích měl Nagy zvláštní smůlu, například ve Velké jarní ceně obsadil tři více či méně těsná druhá místa s Impressariem, Cléopatrou a Bayardem.  V Čs. derby skončil nejlépe třetí na Laudonovi.

Ve svém novém působišti brzy zapustil kořeny. V roce 1923 se oženil s dcerou místního domkáře Terezií, v Chuchli postupně pracoval i pro trenéry Williama Lomaxe, Andrease Kereszturiho a Karla Šmejdu.

Maďarsko, Německo i švýcarský sníh

Ježdění pouze na československých závodištích však dlouhodobě nebylo perspektivní. V mladé republice hodně věcí stále ovlivňoval všudypřítomný patriotismus a jakmile začali dorůstat první domácí jezdci, mnozí trenéři jim automaticky dávali přednost. V Rosákově stáji například dostával stále větší prostor čerstvě vyučený supertalent Václav Mildorf.

Nagy tak v prosinci 1925 přijal angažmá jako rovinový a překážkový jezdec u renomovaného trenéra Györgyho Hitche v maďarském Alagu. Po roce se sice do Velké Chuchle opět vrátil, ale stále častěji obracel pozornost i do zahraničí.

Příležitostně jezdil ve Vídni a Budapešti, zajížděl na Balkán a okusil také dostihy na sněhu ve Svatém Mořici. Cenné zkušenosti sbíral v Německu - na hnědákovi Tugenichts, svěřenci Rosákova bratra Viktora, se prosadil v Baden Badenu a Winnetoua dovedl k triumfu v Mannheimu.

Ve Velké Chuchli oblékl mimo jiné dres kapitána Rudolfa Poplera, mezinárodně úspěšné stáje Čechoslavia i vlivného Ervína Leopolda Nostitze. Právě v Nostitzových barvách se Nagy 20. září 1931 stylově rozloučil s chuchelskou dráhou, když ovládl Cenu hlavního města Prahy v sedle Prinzipala.

Poté se opět vydal do světa. Kde všude v následujících patnácti letech pracoval, se dnes dá už jen odhadovat. Delší dobu strávil v rodném Maďarsku, kde se jeden čas živil i jako učitel jízdy na koni v budapešťském "Tattersallu". Za druhé světové války působil mimo jiné jako pracovní jezdec v Kolíně nad Rýnem.

Matador ze staré školy

Jméno Alexander Nagy se opět vynořuje až krátce po druhé světové válce, kdy mu bylo jako maďarskému repatriantovi přiznáno československé občanství. Téměř na prahu padesátky se vrací do Chuchle a také do sedla. Když 3. dubna 1949 vítězí s outsiderem Láníkem ze stáje divadelního ředitele Jiřího Sedláčka v mílovém Welterhandicapu, tleská mu pražské publikum po dlouhých osmnácti letech...

U trenérů Františka Smutného, Ference Hofbauera, Stanislava Bárty a Karla Truhláře je především zkušeným asistentem a nedocenitelným pracovním jezdcem, ale stále se mu daří i v roli nejstaršího československého žokeje. V padesáti letech dovede Soneta k triumfu v Gerschově memoriálu, o něco později asistuje u zrodu velkých kariér Korana a vítěze trojkoruny Symbola.

"Šándora jsem poznal v roce 1953, když jsem přišel do Chuchle a on pracoval u trenéra Karla Truhláře. Byl se mnou ve stáji a vlastně mě učil. Dokázal mi všechno dobře vysvětlit nebo přímo ukázal, co se jak dělá. S dědkem to šlo. Byla to zvláštní persona, tihle koňáci ze staré školy měli vystupování a také se uměli trochu obléct, nebyli to žádní vandráci," vzpomíná dostihová legenda František Vítek.

Na lehátku ve svítkovských stájích

Závěr dlouhého života u dostihových koní strávil nejen ve Velké Chuchli, ale i v Pardubicích a na provinčních závodištích, kam zajížděli přední steepleři chystaní na mítink Velké pardubické.

"Vyjížděl s námi do Pardubic. Po práci chodil vždycky do Svítkova na polévku a pivo. U těch polokrevníků spal ve stáji, dělal pro ně první poslední. Dodnes si vzpomínám, jak spal u své oblíbené kobylky mezi boxem na spartakiádním lehátku," vybavuje si Vítek.

"Tenkrát mu ji jezdil v práci Stanislav Bárta a nějak se stalo, že ji uhodil bičem. To byla jemná kobylka, na kterou se muselo opatrně. S tím Bártou vběhla do lesíka a on po chvíli vylezl celý orvaný a potrhaný. Starý Šándor se na něj naštval a už mu tu kobylku nepůjčil. Od té doby si s ní skákal v práci sám," dodává.

Dostihový dres a rajtky si Nagy naposledy natáhl 22. září 1963, což z něj nadlouho učinilo nejstaršího rovinového jezdce v moderní československé historii.

Jeho poslední vítězství se však vznáší v podobném mlžném oparu, jako nemalá část kariéry. Novinář Zdeněk Nebeský zaznamenal, že Nagy ve svých 61 letech triumfoval v Benešově na klisně Mocné, kterou dobře znal ze stáje Stanislava Bárty a jež o čtyři roky později vyhrála Velkou pardubickou s jeho žákem Františkem Vítkem.

Žádný takový dostih však ve statistikách sezony 1961 nefiguruje, a tak je nejpravděpodobnějším vysvětlením, že se jednalo o součást neoficiálního jezdeckého dne. Samotný dostih každopádně proběhl, v žokejově pozůstalosti se až do dnešních časů zachoval fotoaparát jako cena pro vítěze...

Pokud jde o oficiální historii, naposled se Nagy vracel před vážnici jako vítěz o šest let dříve ve Velké Chuchli. Xaverovská klisna Corneta, pozdější matka derby-vítězů Corvetty a Corveta, triumfovala o 3/4 délky v mílové Ceně Karlína.

Na sklonku života trápilo Alexandra Nagye zdraví. František Vítek stále opatruje jako cennou relikvii pohlednici, kterou mu "starý Šándor" poslal na podzim 1965 ze sanatoria v Nové Vsi pod Pleší. Jejím adresátem je "ctěný pan Franz Vítek, jockey" a následuje srdečný vzkaz:

Milý Vítku! Přijmi moje nejupřímnější gratulace k tvýmu tak krásnému úspěchu s Mocnou v Pardubicích a přeji ti další úspěchy v životě, hodně zdraví a štěstí! A. Nagy

Alexander Nagy zemřel v roce 1966. Přestože se žádný z jeho dvou synů přímo nevěnoval dostihům, Šándorův odkaz v rodině přetrval. Postaral se o to pravnuk Ladislav Nagy, který je vedle své hlavní profese anglisty a překladatele také majitelem, trenérem a chovatelem. Jeho dosud nejúspěšnějším koněm byl trojnásobný šampion sprinterů Mikesh, který stejně jako kdysi Šándor závodil v Baden Badenu, Berlíně, Budapešti či Miláně...

Foto: se svolením Ladislava Nagye