U koní se pohybuje Kamila Mátlová, reprezentantka Jezdeckého klubu Kopretina Dešná, díky svému bratrovi úplně odmala. Aktivně se však jezdeckému i dostihovému sportu věnuje již více než dvacet let a společně se svými koňmi prožívá sportovní zážitky, které s sebou přináší i jisté komplikace a těžké životní situace. O tu jednu, které společně se svým valachem Codellem čelila, se s námi prostřednictvím rozhovoru podělila.
Můžete nám nejprve prozradit, jak postupně vznikalo spojení vás a koní?
Úplně na začátku mě jako malé dítě brácha bral s sebou k panu Vladimíru Vinklárkovi do Plačovic, později jsem u bratra trávila velké prázdniny a další volný čas i v jiných dostihových stájích po celé ČR, kde pracoval. Nejvíc se můj život kolem koní v začátku změnil za roky strávené u Pavly a Josefa Váňových na Bohuslavi. Tam jsem se rozhodla začít pracovat s dostihovými koňmi i profesně.
Které jezdecké disciplíně se věnujete nejvíce a jaké výkonnosti jste v ní dosáhla? Vyzkoušela jste i některá další jezdecká odvětví?
Oproti jiným jezdcům jsem si na „stará“ kolena udělala sportovní jezdeckou licenci a začala se věnovat všestrannosti. Tréninkově jezdíme i parkury. Jelikož jsem měla vždy k dispozici pouze vlastní mladé koně, kteří spolu semnou začínali, tak mám zatím výkonnost pouze ZL v obou disciplínách. Doufám, že se to s dospíváním toho nynějšího brzy změní.
Pracovala jsem také jako pracovní dostihový jezdec a odjezdila pár rovinových dostihů. Umím i zapřahat a jezdit s kočárem. Na škole jsme pak jezdili klusácké koně v sulce. Dokonce jsem jeden čas dostala příležitost zkusit pod zkušenými trenéry westernové ježdění, ale to jediné mě vůbec nebralo.
Kdo vás jezdecky zdokonaloval a předával vám nové zkušenost?
Každý trenér člověku něco dá. Mé začátky, kdy já jako bývalý dostihový jezdec s bývalým dostihovým koněm zkoušela začít se sportem odnesl Roman Drahota, kterého to stálo myslím nemalé nervy. Dále mě nějaký čas trénoval Jaroslav Hatla. S příchodem Coudyho jsem potřebovala pomoci tento typ koně více pochopit. S tím mi velice pomohl Miloslav Příhoda, který je opravdu skvělý trenér a dal mi toho během půl roku hrozně moc. Poté jsme začali trénovat s Dušanem Simovskim, který na tuto práci navázal a posouvá nás dál. Na drezury mám skvělou trenérku Danielu Křemenovou. A protože Dušan nemá čas být s námi na závodech, sám aktivně závodí i v zahraničí, pomáhá nám na závodech Miroslav Vávra, který je nejen trenér, ale tak trochu i psycholog. Bez těchto lidí si to už nedokážu vůbec představit. Za to bych jim tímto velice ráda poděkovala.
Na které své koně vzpomínáte nejraději? Je některý z nich nejvíce výjimečný?
Za ty roky u dostihových koní jsem měla spousty oblíbenců. Ze svých vlastních ale ráda vzpomínám na plnokrevného Terziana, se kterým jsem začínala s všestranností. Bohužel jako opravdu obrovský ex-dostihový kůň (183 KVH) musel ze zdravotních důvodů brzy kariéru ukončit. Svým způsobem je každý kůň něčím výjimečný, ale pro mě je tím nejvýjimečnějším určitě Coudy.
Můžete nám Coudyho blíže představit? Jak se potkaly vaše cesty?
O Coudym mi shodou okolností řekl náš nynější trenér a můj dlouholetý kamarád Dušan Simovski, který ho jako pracovní jezdec měl u Aleše Opatrného „v péči“. Z těch koní, co jsem tam tehdy zkoušela nám to spolu s Coudym šlo nejméně a jediné, co na něm bylo „militarové“ bylo, že jel, neustále někam jel. Jen ne tam, kam jsem chtěla já a o skákání ani nemluvě. Přesto mě nejvíc zaujal a věděla jsem, že ho chci. Dodnes je to pro mě velká osobnost, se kterou se nikdo nikdy nenudíme.
První military závody jsme dokončili se 151,47 trestných bodů, a to jen díky tomu, že mě v crossu předjel kůň startující za námi a já se za něj připojila. Začátky s ním byly veselé. Poslední military v té samé sezoně však již vyhrál. Další naše společná sezona byla má nejúspěšnější, kromě jednoho startu, kde mu velice nevyhovovalo prostředí závodů, se vždy umístil na předních příčkách.
Poté se však přihodila nepříjemná událost a Cody se ošklivě zranil. Jak se úraz přihodil?
Úraz se přihodil při obyčejném lonžování, kdy se Coudy nechal příliš unést výbuchem energie. Chtěl mi vyběhnout východem jízdárny po směru lonžování z kruhu ven, bohužel se netrefil a narazil v rychlosti do konce kovového zábradlí, které jízdárnu ohraničuje.
Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?
V tu chvíli jsem nevěřila, že tohle přežije. Nohu držel od ramene ve vzduchu, celý se třásl, krev stříkala všude kolem nás a Coudy celý padal dozadu, vůbec nevnímal. Odmítal se na ni jakkoli postavit, nebo ukázat, že není urvaná až od ramene. Rána byla na první pohled hrozná, kus svaloviny visel ven. Myslím, že jsem za dobu u dostiháků přeci jen něco zažila, ale tohle mě úplně skolilo.
Jaké bylo první stanovisko na klinice?
První stanovisko bylo velice nejisté. Ošetřovali jsme ho na sále několik hodin, včetně RTG vyšetření a dalších. Následující dny měly ukázat, zda tam nepropukne zánět a zda si ho vůbec někdy odvezu domů.
Jaký průběh léčby veterinář doporučil a jakou vám sdělil prognózu?
Stál uvázaný na tzv. „štontu“ s vysokým obvazem, nesměl se hnout ani na krok. Každý den převazy, antibiotika a různá vyšetření. Na klinice byl deset dní, byla jsem tam s ním každý den, celý den, co to jen šlo. Pak už jsem ho ale chtěla domů, jeho stav se stabilizoval a se skvělou paní doktorkou jsme se domluvily, že to, co oni dělají pro něj tam, můžeme i my doma, pokud si zařídíme adekvátní box na úvaz a dohled veterinárního lékaře. Bylo jasné, že léčba je na několik měsíců.
Jak probíhala rekonvalescence a první zapojení zpět do normálního života?
Rekonvalescence a celkově hojení probíhalo nad očekávání nás všech. Rána byla vygranulována granulační tkání cca za jeden a půl měsíce, ale bylo potřeba pořád udržovat její vlhkost a čistotu. První měsíc a půl byl opravdu jen na úvaze, tzv. „štontu“ bez možnosti někam popocházet, nebo si lehnout. Pak byl nějaký čas bez štontu, pouze na úvaze, kde si tedy přes všechny naše snahy i lehal. V poslední fázi byl už puštěn po celém boxe, což byla pro něj obrovská odměna, celé dny i noci chrněl rozvalený na boku. Za nějaký čas jsem ho začala chodit vodit do haly a pomalými krůčky se vracel zpět do běžného života. Jen tedy každodenní převazování trvalo přesně pět měsíců. Obvaz se sundaval denně, kdy se Coudy s volnou ránou opohyboval, pak se vše vyčistilo, připravilo a znovu zalepilo.
Byly v průběhu léčby nějaké komplikace?
S Coudyho kreativní povahou to bylo celé komplikovaně záhadné. Nesměl udělat krok, ale už první noc se odvázal a na štontu se otočil. Trhal tam obvazy, snažil se dostat k ráně. Desátý den, kdy měl jet domu, se mu to podařilo a z části zhojené stehy celé roztrhal, ránu vylízal do hloubky. Musel znovu na sál na celkovou revizi. Doma se nám párkrát dostal na druhou stranu štontu, nebo se odvázal. Nakonec musel skončit pod kamerou, protože to, co občas dokázal nikdo z nás nechápal.
Jak dlouho celý cyklus trval? Můžete říct, že je nyní kůň už úplně v pořádku?
Doma jsem se již o ránu starala sama, každý den to byl docela proces pro silné žaludky, ze začátku jsem do rány dala ruku až nad zápěstí, abych ji vyčistila. Občas jsem zkonzultovala proces hojení s naším veterinárním lékařem. Rána se vyplnila granulační tkání mnohem rychleji, než kdokoli z nás očekával. Granulace rány, do jejího vyplnění trvala přibližně jeden a půl měsíce, poté přišlo hojení samotné kůže, které se táhlo poměrně dlouho. Úplná jizva se vlastně vytvořila asi až po šesti měsících od úrazu. Ale to už Coudy pravidelně pracoval, dokonce začal i se zimní skokovou přípravou. Řekla bych, že ho vše bavilo více než kdy dřív, byl opravdu při chuti a nevypadal, že by si nesl nějaké následky. Po nějaké době se ovšem projevil problém, který zprvu vypadal na akutní. Nakonec se však ukázalo, že noha byla zřejmě poškozena nejen v místě rány, ale mnohem níže, kde pravděpodobně došlo k potrhání měkkých tkání. Tomuto místu se v průběhu léčby vzhledem k celkovému otoku celé nohy a tomu, že se nesměl asi dva měsíce hýbat, nevěnovala pozornost a vyhojení neproběhlo úplně tak, jak by bylo žádoucí. Udělali se nějaké nežádoucí srůsty, které ještě řešíme. Proto má nyní opět klidovější režim a prochází rehabilitací.
Co patří mezi vaše další společné plány a čeho byste chtěla dále v jezdeckém sportu dosáhnout?
V plánu je nyní získávání nových zkušeností pro nás oba. Ráda bych si společně s ním postupně zvyšovala výkonnost jak v parkurech, tak hlavně v military. Dostáhnout bych chtěla toho, aby byl Coudy v pořádku a mohli jsme spolu jít zase o level výš.
Foto: Šárka Votavová, Marcel Runštuk, Lukáš Krajíček, Jiří Bělohlav / poskytla Kamila Mátlová
