Reprezentantka jezdeckého klubu Obora Poděbrady Žaneta Pokorná označila za svého nezapomenutelného koně holandskou klisnu Zulianthu Fortunu (Quasimodo Z x Abanthos). „Tuto klisnu jsme pořizovali za účelem účastnit se vyšších parkurových soutěží. Ze začátku to bylo docela složité, nemohla jsem se s ní hned sehrát a problém pro nás byl i parkur do 120 centimetrů. Hodně mi s ní pomohl Pavel Vachutka, snažili jsme se na zlepšení intenzivně pracovat,“ vzpomíná na začátky v sedle Zulianthy Žaneta Pokorná. Následně přišel zlom a Žaneta ve zkušené klisně našla nepostradatelného člena svého týmu. 

 

Jak byste tuto klisnu charakterizovala a čím si vás nejvíce získala? 

I přesto, že neměla až tak vynikající skokovou schopnost, tak se vždy snažila jezdci pomoct za každé situace. Měla spoustu zkušeností z juniorského období Francescy Kolowrat-Krakowské, a ty jsem od ní postupně získávala i já. Postupem času jsem s ní překonávala opravdu obtížné soutěže a měla jsem jí moc ráda. Myslím, že dokonce kvůli této klisně jsem u koní zůstala a dělám dál tento sport, vždycky mě podržela a byla tady pro mě. 

 

Můžete blíže specifikovat její povahové rysy? 

Byla to velmi speciální klisna, které bylo spoustu věcí jedno, ale jakmile jsem byla já sama nervózní, tak se to na ní snadno dalo přenést. Byly jsme opravdu zvláštně propojené a ve spoustě věcí jsme si společně výborně rozuměly. Měla moc ráda jídlo, a to nás dvě také hodně spojovalo. Měla opravdu obrovské srdce a na první pohled to nebyla úplně ladně vypadající klisna. Většinou chodila s vyvrácenou hlavou, ale jelikož to takto fungovalo a bylo jí to tak pohodlné, tak jsme jí nechávali a ona toho pak pro mě udělala skutečně hrozně moc. Z toho vlastně dodnes těžím i při práci s mým nynějším koněm Cameleonem Z HDH. 

 

Vzpomenete si ještě na své první setkání a kdy se začaly dostavovat nějaké společné úspěchy?  

Zulianthu Fortunu jsem si poprvé jela vyzkoušet do Radimovic do stáje Horse Academy, kde měla v té době Francesca ustájené své koně. První informace, která se ke mně dostala od ošetřovatelky byla, ať jí moc nesahám na hlavu, když stojí v soláriu. Už se totiž staly případy, že jim rozbila hlavou solární lampy. To je moje první vzpomínka. První společný úspěch přišel v Hořovicích při Českém skokovém poháru, kdy jsme obsadily páté místo v rozeskakování v soutěži do 135 centimetrů a od té doby naše spolupráce začala hezky fungovat. 

 

Z jakého důvod jste se poté rozhodli pro ukončení sportovní kariéry této talentované klisny? 

Hlavní důvodem byl samozřejmě Fortuny zdravotní stav. Náš poslední společný parkur jsme překonaly za umělého osvětlení ve Wiener Neustadtu na výšce překážek 135 centimetrů. Skákala ten den naprosto báječně, ale poté bohužel nastaly komplikace, přišlo zranění a s celým týmem jsme se dohodli, že si zaslouží kariéru ukončit a začít si užívat svůj důchod. 

 

Jaký je tedy její další osud po ukončení kariéry? 

Náš děda nechal vybudovat speciální stáj pro koně v důchodu a Zuliantha Fortuna se mezi ně přidala. Spokojeně a v pohodě tráví tyto dny ve společnosti dalších šesti koní. Všechny naše koně, kteří pro nás se sestrou oddaně pracovali a mohly jsme s nimi sportovat si necháváme a dopřáváme jim jejich zasloužený zbytek života. V této době se také snažíme Fortunu připustit, snad se zadaří a budu moci jezdit potomka této výjimečné klisny, na kterou velmi často a ráda vzpomínám. 

 

Foto: iSportphoto, ČSP / poskytla Žaneta Pokorná