I když Denisa Ptaszková reprezentuje Hřebčín Albertovec, už dlouhou dobu sídlí ve středočeském kraji. Své koně si vždy připravuje už od obsednutí a s klisnou Centurií dosáhla výkonnosti stupně T. „A protože malý je ten, kdo má malé cíle, mým největším snem je mít vlastní jezdecký areál,“ říká Denisa. 

 

Jak jste se ke koním dostala? 

Ke koním jsem se dostala díky svému dědečkovi. Jako malou mě brával ke svému známému, který vlastnil jízdárnu. Holky mě tam vozily na ponících. Jednou se jeden z poníků splašil, slečna ho neudržela a on se se mnou řítil po štěrkové cestě. Samozřejmě jsem spadla a pěkně se potloukla. Děda dostal doma vynadáno a od té doby jsme tam už nebyli. Na další kontakt s koňmi jsem si musela pár let počkat. Pád mě neodradil, cestu ke koním jsem si pak našla sama a už mě to nepustilo. 

 

Ačkoliv momentálně působíte ve středočeském kraji, startujete za Hřebčín Albertovec. Předpokládám tedy, že pocházíte z Moravy? Pojí se vaše začátky právě s Albertovcem?

Jsem rodačka z Ostravy. Jako dítě jsem začala navštěvovat Dětský ranč v Hlučíně na Opavsku, bylo mi tehdy dvanáct let. Moc dlouho jsem se nezdržela, protože jsme doma třeli bídu s nouzí a chyběly peníze na placení klubových příspěvků. Ranč jsem musela opustit. Na radu kamarádky jsem se poptala v jezdecké škole Equicentrum v Ostravě – Hrabové. Měla jsem štěstí, přijímali nové členy do oddílu a nemusely se platit žádné poplatky. Ježdění si člověk odpracoval. A tak to všechno začalo. Albertovec přišel až o dvanáct let později. Stěhovala jsem se tam se svým prvním koněm za svou trenérkou. Nejprve to mělo být jen o zimní přípravě, protože ve stávající stáji nebyla hala. Albertovec je však rájem pro koně a nám se odtamtud už nechtělo. Zůstaly jsme a začaly jej reprezentovat na závodech. 

 

Co stálo za přesunem do Čech? Kterými stájemi jste prošla, kde se vám nejvíce líbilo a proč?

Velkou roli hrála skutečnost, že jsem už tehdy pracovala pro Alza.cz, která má sídlo a kanceláře v pražských Holešovicích. V Ostravě jsme měli pobočku a malou kancelář. Do Prahy jsme pravidelně jezdili na školení a porady, tak pro mě nebyla úplně cizí. A protože jsem se svou rodinou neměla zrovna pozitivní vztah, po rozchodu s přítelem byla má další cesta jasná. Sbalila jsem doslova pár tašek, psa, koně a vyrazila směr Praha. Nikdy nezapomenu na tu noc, kdy jsem opouštěla Albertovec. Bylo okolo jedné ráno a já celou dobu při nakládání věcí do auta brečela. A brečela jsem i cestou, přes slzy jsem skoro neviděla na silnici. Emoce lítaly všemi směry, v hlavě spoustu pochybností, ale něco uvnitř mě táhlo vpřed. Má cesta vedla do jezdeckého areálu paní Pavly Suché v Sibřině u Říčan. Byla jsem tam velmi spokojená, o mého koně se starali jako o vlastního. Bohužel se ukázalo, že mé dojíždění do stáje, díky pražské dopravě, není dlouhodobě udržitelné. Musela jsem se přestěhovat. Na pár let jsem zakotvila v jezdeckém areálu BB Horse Čisovice u manželů Brejlových. Zázemí, které jsem měla k dispozici, bylo famózní.  Za svou nejúspěšnější závodní sezonu vděčím rozhodně jim. V letošním roce, tedy několik měsíců poté, co byl tento areál prodán, jsem se přesunula do Líšnice, do areálu jezdeckého klubu Arendel, kde teď působím.

 

Jak probíhaly vaše jezdecké začátky?

Jezdit jsem se učila pod vedením zkušených instruktorů a určitě jsem nebyla zrovna nejtalentovanější jezdec. Nejtěžší škola přišla při přechodu z provozních koní na koně sportovní, u kterých jste jako pokročilí jezdci mohli sbírat další zkušenosti. Jako b-reiteři jsme koně brávali hlavně do terénu, odkud jsme se málokdy vraceli bez toho, aniž by někdo spadl. S děvčaty z oddílu jsme si za každý pád kupovaly balíček bonbonů. Za nedlouho ale bonbony nechtěl nikdo ani vidět, byly jsme jimi přejedené. Jen zázrakem jsem nikdy nemusela řešit víc než jen běžné oděrky a modřiny, místy jsem byla ale tak potlučená, že to vypadalo, jako by mě doma mlátili. Myslím, že zrovna v té době ve mně došlo k jakémusi přerodu, ozýval se strach z ježdění a touha přijít na to, proč jsou ti koně takoví. Vzpurní, lekaví, proč vyhazují, staví se na zadní. Osud do toho pak vložil stěžejní dílek skládačky – vyjížďku na drezurním valachovi Orinokovi. Vyjížďka to byla životní. Klusali jsme, cválali jsme, bylo čerstvě nasněženo. Ori mě poslouchal, jako bychom se znali léta a reagoval na nejjemnější pomůcky. Pohyboval se klidně, nelekal se, držet si rozestup od koně před sebou. Bylo to tak snadné! A co víc, užíval si to. A já se zařekla, že až jednou budu velká, budu mít koně jako je on.  

 

 

Vy se věnujete drezuře, vyzkoušela jste ale i skákání. Čím vás drezura oslovila?

Věnovat se drezuře nebylo nikdy v plánu. Vyrostla jsem u skokových koní a ve skákání jsem chtěla pokračovat, ale mezery ve vedení koně parkurem mě nechtěly pustit dál. Rozhodla jsem se skákání na chvíli přerušit a věnovat se drezuře. Za tímto účelem jsem se seznámila s Petrou Balnarovou, drezurní jezdkyní a shodou náhod majitelkou onoho osudného Orinoka. Po prvním tréninku jsem byla v šoku. Zjistila jsem, že vlastně neumím vůbec jezdit. Byla jsem naštvaná – na sebe, na všechny koně, které jsem kdy jezdila, na všechny instruktory a trenéry, kteří se mnou kdy pracovali. Ale protože jsem paličatý beran, kterého nezastaví žádná zeď a který miluje výzvy, naštvanost byla rychle vystřídána chutí se to naučit. Netrvalo dlouho a drezura mě tak nadchla, že už jsem se ke skákání nevrátila. Libuji si v systematičnosti tréninku, v propracovávání detailů, každý krok má svůj význam. Dříve snadná vlnovka o čtyřech obloucích se stala novým vědním oborem. A ačkoliv je pro mě vždy silným emočním zážitkem povedená cvalová pirueta nebo série 13ti přeskoků každý druhý cvalový skok, nejraději se věnuji samotným základům tak, abych odcházela z jízdárny s uvolněným a spokojeným koněm. 

 

Kdo vás ve vaší kariéře nejvíce ovlivnil a naučil?

Jednoznačně již zmíněná Petra Balnarová. To ona mě k drezuře přivedla a krok po kroku se mnou prošla všechny radosti i strasti. Jezdily jsme spolu na závody po celé republice. Byla mi nejen trenérem, ale i kamarádkou. Hodně zkušeností mi předal také pan František Honč, svého času velmi úspěšný jezdec a trenér nejen v drezuře. Vždy jsem si ho velmi vážila a často na něj vzpomínám. Párkrát jsem měla možnost si zajezdit také pod belgickým trenérem Denisem Soyerem. Jeho přístup byl pro mě v mnoha věcech nový, mně a mé klisně však neskutečně vyhovoval. Co mi ale definitivně obrátilo jezdecký život naruby, byl videozáznam ze soustředění s Philippem Karlem. Koukala jsem na něj s otevřenou pusou a do očí mi šly slzy dojetí. Tak ladně a ochotně se pohybující drezurní koně jsem nikdy neviděla. Od té chvíle snad není jediný videozáznam, jediný článek či kniha o jeho postupech, kterou bych nečetla nebo neviděla. Jen malou část okoukaných nebo načtených znalostí zatím dokážu aplikovat v praxi, i malé změny však viditelně a příznivě ovlivňují celkovou pohodu koně při práci pod sedlem. 

 

Závodíte se svou klisnou Centurií až do stupně T v drezuře. Přitom se jedná o klisnu po Roc´nRoll, což je skokový hřebec. Kupovala jste ji s myšlenkou, že budete závodit v drezuře?

Centurii neboli Cecilku jsem kupovala v době, kdy pro mě drezura byla velkou neznámou. Chtěla jsem koně s předpoklady do skokového sportu, podmínky jsem si ale stanovila poněkud prosté – musí to být klisna, musí být neobsednutá a musí být levná. Cecilka byla první kůň, na kterého jsem se jela podívat. Ačkoliv měla tři roky, byla tak malinká, že jí v boxu byly z uličky vidět jen uši. Jakmile se otevřely dveře, zůstala jsem němě stát a užasle hleděla na toho chrastícího kostlivce s jelením krkem. Nevím, co přesně se tehdy ve mně pohnulo, na další koně jsem se už ale dívat nechtěla.

 

Vy jste si ji i připravovala od úplného začátku, jak náročné bylo dostat koně od nuly až do T?

Bylo to velmi náročné. Cecilka má díky své matce povahu a temperament plnokrevníka. Za hodinu ježdění byla schopna klidně i desetkrát změnit svůj ,,mindset“. Pod zadkem se vám tak střídal spokojený, uvolněný kůň, kterého byla radost jezdit, s nervózním a do sebe zaraženým koněm, odmítající pohyb vpřed. Sebemenší pomůcka vyvolávala reakce podobné zásahem elektřinou. Vaše snaha o to, udržet ji co nejdéle spokojenou a uvolněnou, byla zase odměňována tím, že se z ní stal přehřátý buldozer, kterého bylo těžké ujezdit. A aby toho nebylo málo, její ne úplně ideálně nasazená hlava a krk, společně s výše postavenou zádí a plochými chody, nás přímo předurčovaly k jasnému závěru – že tohle do drezury ne. Drezura mě ale tak nadchla, že jsem na ta ne neslyšela. Cecilka mi přirostla k srdci a na druhého koně nebyl čas ani peníze. A má trenérka se nadchla taky. Začala na Cecilku koukat jako na koně, který se dostane vysoko. A trénovala nás podle toho. A já jí za to nepřestanu být nikdy vděčná, protože si troufám tvrdit, že jiný trenér by se na to raději vykašlal. Když se dnes ohlédnu a vidím tu těžce vyšlapanou cestu, jsem na nás hrdá. Stálo to hodně sil, potu, slz, odříkání, sebedisciplíny, pokory. Milionkrát jsem odcházela z tréninku s pocitem totálního zoufalství a s tím, že tu kobylu asi nakonec prodám. Nevadí mi, že na závodech vlastně nevyhráváme. Protože po tom všem, čím jsme si spolu prošly, je mi odměnou samotný fakt, že stojíme na startu v ST a T soutěžích vedle velkých a silných drezurních koní, kteří oplývají nádhernou mechanikou pohybu, jsou dobře stavění a kvalita jejich výkonu většinou odpovídá jejich nemalé ceně.

 

Momentálně máte i druhou mladou klisnu, kterou nyní obsedáte. Co vás na přípravě mladých koní nejvíce baví?

Práce s mladými koňmi je u mě vrcholem jezdeckého umění. Baví mě jejich vynalézavost, zvědavost, je s nimi sranda. A co to obnáší? Jako první mě napadá nekonečná trpělivost a důslednost - vlastnost, která vám při výcviku koně nesmí chybět. Doporučuji si nastavit tréninkový plán a vést si deník. Vyplatí se nespoléhat jen na tréninkové metody jako takové, ale naučit se, jak koně vidí a vnímají svět kolem sebe. Nejdůležitější je si uvědomit, že kůň potřebuje čas do práce fyzicky i mentálně vrůst. Jakmile někde něco uspěcháte, vrátí se vám to dříve nebo později formou, která umí pěkně zkomplikovat život. Nesmíte se nechat zmást ani velmi talentovaným koněm a výcvik dávkovat po malých částech. Rukama mi prošlo už dost „rychlokvašek“ a řeknu vám, že opravovat to není žádný med. Většina problémů vzniká uspěchaným výcvikem, ve kterém není respektován proces učení, ba dokonce základní životní potřeby koně. Socializace s jinými koňmi, mít se kde pást či mít dostatek volného pohybu, je pro koně stejnou nezbytností jako seno a voda. Výmluvy typu „on si ale ve výběhu ublíží, stál hodně peněz“ nebo „venku prší, zmokne“ a mnohé další nejsou nic víc, než jen neschopnost lidí zajistit jim odpovídající životní podmínky. 

 

Vy jste nabízela i trenérské služby. Co vás právě na trénování nejvíce baví?

Trenérské služby jsem nabízela zhruba před třemi lety. Byla jsem tehdy nemocná a fyzicky náročnější aktivity pro mě byly tabu. Několik měsíců jsem pořádně nejezdila a práce s koněm ze sedla mi strašně chyběla. Trénování to dokázalo částečně kompenzovat, ale držela jsem se při zemi. Sama jsem měla a stále mám spoustu nedostatků. Spolupracovala jsem tak jen s těmi dvojicemi, u kterých jsem si byla jistá, že jim mám co dát. Že se to chytne tak, jak se to chytlo, jsem ale nečekala. Měla jsem za to, že lidem a koním nepředávám nic zázračného. Oni to ale viděli opačně a já se dostala do pozice, ve které jsem nové zájemce musela odmítat. V současnosti spolupracuji hlavně s jezdci věnující se všestrannosti. Často mě také oslovují lidé, kteří v ježdění stagnují a nedokáží se se svým koněm posunout. A právě tyto případy mě baví nejvíce – identifikovat problém, nalézt příčinu a odstranit ji, to je moje. Věty o tom, že něco nejde, nemám ve svém slovníku. Každá dvojice je jedinečná, každá mě něco naučí a někam posune.  

 

Co považujete za svůj největší úspěch?

S Cecilkou jsme se zatím třikrát zúčastnily mistrovství ČR v kategorii družstev, kde jsme naposledy skončily na pátém místě. Severní Morava nás za to vždy odměnila titulem Sportovec roku. V loňském roce jsme měly splněnou kvalifikaci do malé rundy, zdraví nás však na MČR nepustilo. Nejvíce si vážím našeho vítězství v úloze Svatý Jiří z r. 2018 v Královicích. Bylo to mé druhé ST v životě, kterého jsem se účastnila s vědomím, že jestli dopadne stejně jako to první, se závoděním končím. Na startu stálo dvanáct dvojic. Cecilka mě s kopýtkem v nose dovezla k prvnímu místu. A tak naše kariéra pokračovala. Mimo ten sportovní je však největším úspěchem právě Cecilka sama. Hlavně to, jak se z nervózního, skoro plnokrevníka, stal vyrovnaný a spolehlivý kůň, který nyní dělá učitele mladým koním i jezdcům. V terénu se už nebojím a vyjížďky si užívám. Mám prostě svého vysněného Oriho.

 

V letošní sezoně jste tolik nezávodila, jak to?

Potýkaly jsme se se zdravotními problémy. V předchozím ustájení krmili velmi malými dávkami sena, které Cecilce nestačily. I přesto, že jsem situaci s majitelem stájí několikrát řešila, seno dokupovala a dokrmovala ji, Cecilka hubla před očima. Situace mezi mnou a majitelem se nakonec tak vyhrotila, že jsme byly z ustájení ze dne na den vyhozeny. Lepší věc se nám však v tu dobu stát nemohla – v novém domově bylo sena více než dostatek. Cecilka si tak sice napapala bříško, ale to bylo vše. Dříve silný, dobře osvalený kůň byl pryč. Přišly problémy s línáním, byla celkově ve špatné kondici. Bylo potřeba upravit složení krmné dávky a v tréninku se zaměřit na osvalení horní linie – na kavaletovou práci, ježdění v terénu (kopcích), na jízdárně ježdění „dopředu a dolů“ a vše prokládat dostatkem odpočinku. Těžší drezurní práce ji vyčerpávala a stresovala. 

 

Koně nejsou vaším zaměstnáním, jak náročné je stíhat jezdectví i s pracovním a osobním životem?

Je to velmi náročné. Za svými koňmi docházím každý den ráno, před prací. Po práci se věnuji trénování a dalším aktivitám, které jsou až na jednu výjimku (psí agility) samozřejmě spojeny s koňmi. Vyžaduje to disciplínu a hodinky na ruce. V Arendelu jsme před několika týdny založili jezdecký klub, takže v současné době postupně vyřizuji registrace a přestupy členů a koní. V sezóně 2023 budeme pořádat drezurní závody. Ty jsem si vlastně vymyslela, a tak si je musím i zorganizovat. Teď v prosinci jsem uspořádala první drezurní soustředění pro dvojice, se kterými spolupracuji a které přes zimu nemají k dispozici vhodné zázemí a plánuji další. Okolí mě opakovaně tlačí do toho, abych se začala koňmi živit. Já mám ale strach, že jakmile v tom budou peníze, naruší se tím všechny ty krásné emoce, které u koní prožívám. A osobní život? Co to je?

 

Jaké máte cíle a plány do budoucna?

Plánuji se dál věnovat drezuře, společně se svou starší klisnou Cecilkou chci získat více zkušeností na úrovni T. Pokud se nám zase podaří kvalifikovat se do malé rundy na MČR a zdraví nám to tentokrát dovolí, pojedeme. Se svou mladší klisnou Stelou chci také soutěžit, ráda bych se s ní podívala do zahraničí. Důležitým tématem je teď také pořadatelství drezurních závodů v příští sezóně – zde doufám, že vše klapne a lidé do Arendelu budou jezdit rádi. Do budoucna bych chtěla pořádat semináře o (ne)vhodných výcvikových postupech a o managementu koní. A protože malý je ten, kdo má malé cíle, mým největším snem je mít vlastní jezdecký areál. Ale hlavně mi bude ctí nadále pomáhat všem, kteří se chtějí nejen jezdecky posunout, ale také mít se svým koněm vztah založený na důvěře a vzájemném respektu. Věřím, že každý kůň může být spolehlivým parťákem svému člověku. Jde jen o to, najít cestu, jak toho dosáhnout.

 

Foto: poskytla Denisa Ptaszková