„Jednou jsem se doma strašně nudila a pak mi kamarádka ukázala obrázky koní svých. Řekla jsem si, že to vypadá jako dobrý nápad, tak proč to také nezkusit,“ líčí profesionální ošetřovatelka sportovních koní Denisa Kiss moment, kdy se rozhodla zasvětit svůj život těmto zvířatům. 

 

Na kterém konkrétním místě jste poprvé přišla do kontaktu s koňmi? 

Bylo to v Ostravě v Equicentru Hrabová. Nejprve jsem začínala vypomáhat ve stáji a ta doba pro nás vůbec nebyla jednoduchá. Každý den jsme museli nakrmit, postarat se o celou stáj a zařídit vše potřebné a až potom jednou nebo dvakrát za týden jsme si za odměnu mohli sednout na poníka. Podstupovala jsem tedy takový ten klasický způsob jezdeckých začátků v dřívějších dobách. Takto to trvalo několik let a vydržela jsem to. 

 

Jak se poté dále rozvíjelo vaše působení v jezdeckém sportu? 

Jedna slečna v tomto klubu se svými koňmi závodila a zeptala se mě, jestli bych se nechtěla starat pouze o ty její koně, že bych nemusela už být s ostatními dětmi v tom stále stejném režimu. Přistoupila jsem na to, vyjely jsme na první závody a začala jsem postupně poznávat i ten jezdecký život v závodním prostředí. Vzpomínám si, že jezdila nejprve soutěže do 110 centimetrů a pro už to pro mě byl zážitek. Bylo to výborné. Potom jsem už postupně poznávala více a více lidí a odešla jsem do stáje Baník Ostrava. Pan Hudeček mi tam dal do péče koně, které v té době jezdil Marek Hentšel. Měli jsme tam například Lepuse od pana Müllera, s nímž jsme se dostali až na mistrovství světa mladých koní do Lanakenu. V té době mi bylo asi patnáct let a už jsme objížděli takto významné závody. V ten moment jsem si řekla, že práci ošetřovatelky opravdu chci dělat. 

 

 

Máte i vy sama za sebou vlastní sportovní kariéru? 

Ke sportu jsem se částečně také dostala, ale bylo to jen okrajově, takže to ani moc nestojí za zmínku. Měla jsem možnost jezdit některé koně od pana Hudečka, ale nějakou větší potřebu závodit jsem nikdy neměla. Jezdit koně mi problém nedělá, ale do závodění se nehrnu. Po celou dobu vlastně u mě převažovala ta ošetřovatelská stránka. 

 

Kam jste se přesunula po ukončení spolupráce s Markem Hentšelem? 

Odvezli nám zmíněného Lepuse a bylo to pro nás všechny takové zklamání. Já jsem se rozhodla, že budu nějakou dobu působit jako Freelance ošetřovatelka po České republice a následně jsem na jedno léto nastoupila k Ondřejovi Zvárovi, s nímž jsem také sbírala nové zkušenosti na větších parkurových závodech. Poté jsem musela zpět do školy, takže následoval ještě návrat do Ostravy a hned po ukončení studií jsem nastoupila do stáje Zuzany Zelinkové. S ní jsem strávila přibližně dva a půl roku a poznala další skvělé lidi. Objížděly jsme závody nejvyšší úrovně, účastnily jsme se Pohárů národů a bylo to moc fajn. 

 

Následně už jste se přesunula do společnosti zahraničních jezdců. U koho jste dále působila jako Freelance ošetřovatelka? 

Poměrně dlouhou dobu jsem spolupracovala s Gerfriedem Puckem a s jeho týmem Alpenspan. To bylo moc hezké období, kdy jsme projeli mnoho míst a účastnili se velkého množství mezinárodních závodů. Následovaly nezapomenutelné a řekla bych, že i jedny z mých největších profesních zážitků po boku Gerca Schrödera, vybavím si hlavně velmi užitou Sunshine Tour.

 

Jaký pro vás byl ten přechod z České republiky a našich národních závodů do mezinárodního prostředí s mnohem vyšší úrovní koní a jezdců? 

Asi nijak zvlášť náročné to nebylo. Jen jsem si asi řekla, že je to konečně tady a konečně jsem se mohla posunout dál. Na této úrovni se spousta věcí dělá jinak a už když jsem pracovala u Zuzany Zelinkové, tak jsme tyto postupy dodržovaly a spoustu lidí to nechápalo. Po přechodu do zahraničí je to naprosto normální a všichni jsou na stejné vlně. Všechno by mělo mít systém, svůj řád a všechno normálně fungovat. V česku jsem se u řady lidí setkala s nepochopením a mnohokrát se mě ptali, proč to dělám zrovna tak. Odpověď byla vždy jednoduchá, musí to prostě všechno fungovat. 

 

Poměrně pravidelně se v posledních letech objevujete i na českých kolbištích jako ošetřovatelka koní německého reprezentanta Maximiliana Schmidta. Je toto vaše angažmá stále aktuální? 

Ano, je to má aktuální pozice. Po zmíněné Sunshine Tour jsem rovnou nastoupila k tomuto jezdci a jsem u něho dodnes. Maximilian má u Mnichova rodinnou stáj, kde jsou ustájení koně jeho rodičů a on s nimi závodí po celé Evropě. K dispozici má koně všech kategorií, přičemž se svou stájovou jedničkou Guardiolou-N startuje v soutěžích do 160 centimetrů, několik jich dosahuje obtížnosti dvouhvězdové Grand Prix a ostatní jsou mladí. Nedávno dokonce Maximilian startoval ve Vilaomouře při Poháru národů za německý tým a byl velmi platným členem. V Německu je to obtížné se do národního týmu dostat, takže jsme z toho měli všichni velikou radost. 

 

 

Co je podle vás nejdůležitější pro vaše povolání a co by každá ošetřovatelka měla bezpodmínečně ovládat? 

Myslím si, že nejdůležitější je organizace. Potřeba je dobrý přehled a znalost úkonů, které se musí dělat automaticky. Mnohokrát jsem se setkala se nezorganizovanými lidmi a nikdy jsem nechápala, jak mohou fungovat bez detailně propracovaného plánu, který je podle mého názoru nezbytný. Na starosti mám i papírování, přihlašování na závody, řeším očkování a veterinární úkony u koní a ani si nedokážu představit, že bych toto nedělala. Jsme mnohem klidnější, když mám i tomto svůj přehled. 

 

Co vás na této práci baví úplně nejvíce a co naopak méně? 

Nejvíce mě baví trávit čas na závodech. Takový ten pocit, když už opravdu o něco jde a celý náš tým se snaží udělat maximum pro nejlepší výsledek a případné vítězství poté pohladí po duši. Člověk si pak může říct, že odvedl dobrou práci. Na druhou stranu upřímně opravdu nesnáším po příjezdu do závodního areálu první nastální boxů. 

 

Foto: Patricie Mazuchová, 1clicphoto / poskytla Denisa Kiss