Jezdec, trenér a chovatel Stanislav Beránek, který v sobotu 15. října zemřel ve věku nedožitých 87 let, byl unikátním fenoménem. Rozkročen mezi dostihový a jezdecký sport zůstával díky své obrovské energii a nezdolnosti aktivním jezdcem i dlouho poté, co většina normálních smrtelníků odchází do penze.

Desetkrát startoval ve Velké pardubické a dlouho držel neuvěřitelný rekord – mezi jeho prvním a posledním startem ve slavném dostihu uplynulo dvaatřicet let. Až v letošní 132. Velké pardubické ho v tomto ohledu předstihl slovenský žokej a trenér Jaroslav Brečka.

Stanislav Beránek se narodil 9. listopadu 1935 v jihočeské Lásenici a ke koním měl blízko odmalička. "Dědovým prvním koněm byla lipicánka Silva v roce 1949, to mu bylo čtrnáct let. Pamatuji si, jak vyprávěl o jejich společném skákání přes oje vozu," vzpomíná vnuk Stanislav Kotěšovec.

Čtěte také: "Sport má přednost před penězi". Britové odmítli pětidenní festival

Nastoupil do zemědělské školy v Jindřichově Hradci, ale vedení JZD nesouhlasilo s jeho studiem a hrozilo mu vyloučení.

"Ještě předtím se u našeho statku objevil někdejší ředitel Státního statku Český Brod a sháněl krávy. Pak uviděl čistokrevného lipicána, kterého mi táta koupil. Ředitel byl konař a jakmile viděl, jak dávám koni uzdečku a vyrážím za ním bez sedla, tak slíbil, že mi sežene místo v hřebčíně. Když mě vyhodili ze školy, napsal jsem mu a on svůj slib splnil," vyprávěl Beránek před několika lety v rozhovoru pro Jindřichohradecký deník.

Mladý nadšenec se tak v roce 1951 dostal do hřebčína Xaverov, kde došlo k osudovému setkání s tamním trenérem, majorem Josefem Dobešem. "Vždy na majora vzpomínal s velkou úctou a hrdostí. Vyprávěl o jeho přelomovém jezdeckém umění, které získal od Federica Caprilliho, a jak do českého jezdectví vnesl mnoho inovací a moderních výcvikových metod," dodává Kotěšovec.

Oblíbenec Vat a klisna z plakátu

Svůj první start v dostihu absolvoval Beránek v Poděbradech na proutěných překážkách v roce 1952. Při debutu ve steeplechase na závodišti Velká Chuchle skončil s koněm Toledo třetí. První vítězství slavil v roce 1954 s polokrevnou Colombou v Netolicích.

Při debutu ve Velké pardubické s někdejším klasickým vítězem Lánem v roce 1955 spadli na Taxisově příkopu. Tři dny po dostihu rukoval na Slovensko na vojnu. V xaverovských barvách přidal ve Velké pardubické ještě desáté místo s Čilým, než se přesunul do Netolic. Tam jezdil zejména klisnu Bojarku a polokrevného Forinta.

Právě s Bojarkou skončil šestý ve Velké pardubické. "Bojarku se Standou jsem viděl vítězit v Poděbradech. Ta kobylka byla mou srdeční záležitostí a fandil jsem i jejím sourozencům, mezi nimiž byli známí koně jako Burjat, Buk, Budín, Bajkal a Bukač," vybavuje si pamětník a někdejší handicaper Milan Tůma.

Beránek posléze působil i v Slatiňanech – Heřmanově Městci a v Hluboké nad Vltavou, ale největší úspěchy přišly po přestěhování do Třeboně v roce 1974. Potkal tady i svého životního koně Vata, s nímž vyhrál Cenu Vltavy, Velkou karlovarskou, Velkou benešovskou a dvakrát Prvomájovou steeplechase.

Vatovou doménou byly klasické steeplechase a dařilo se mu zejména v bratislavském Starém Háji. Ve Velké pardubické si v roce 1980 připsal šesté místo. "Na Vata děda vždy s láskou vzpomínal jako na velmi inteligentního, pracovitého koně, a vždy ho označoval za svého oblíbence," potvrzuje Kotěšovec.

Podle Milana Tůmy měl Beránek možná největší šanci na úspěch ve Velké pardubické s Nogou: "To byla sestra famózní Novely. Krásná narostlá klisna, něco jako Mocná nebo Mor. Vyhrála se Standou v Pardubicích třetí kvalifikaci a s Václavem Smolíkem Memoriál kapitána Rudolfa Poplera, ale nezadařilo se…"

Stanislav Beránek svého životního výsledku ve Velké dosáhl v roce 1986, dlouhých jednatřicet let po svém debutu. S klisnou Malbou, jednu z prvních dcer výborného Lincolna, se dostali do cíle jako třetí. Jejich efektní překonání Taxisova příkopu bylo zachyceno na kultovním barevném plakátu Státního závodiště, který ve druhé polovině osmdesátých let visel v nejednom dětském pokoji.

Celkově startoval Beránek ve Velké pardubické desetkrát a vytěžil jedno třetí, dvě šestá a jedno desáté místo. Z dalších úspěchů je třeba zmínit triumf v Memoriálu kapitána Rudolfa Poplera s Nicou a jak uvádí Milan Tůma, s polokrevnou Colombou lze Beránka považovat i za prvního vítěze Velké netolické.

Žokejem v šedesáti letech

Závěrečná etapa jeho bohaté dostihové a jezdecké kariéry se odehrávala v jeho rodném domu v Lásenici, kde ještě mnoho let choval a trénoval plnokrevník i polokrevné koně. Pod hlavičkou Stáje Nežárka Jindřichův Hradec dosáhl i svého padesátého vítězství, od něhož shodou okolností ve středu uplyne šestadvacet let. Titul žokeje získal na někdejší klasické vítězce Vadaře ve steeplechase páté kategorie v Benešově.

Pozdější matka šampionky Vadeony při této příležitosti nosila sedlo, které Beránek získal za svého působení v Heřmanově Městci a dával k dobrému, že kdysi údajně patřilo Oktaviánovi Kinskému.

"Za zmínku stojí i třetí z Oaks Briganta či Salenka, která se dožila úctyhodného věku 26 let a dala nám polokrevného Sendyho. Toho děda odchoval pro mě a v parkurové sportu s ním aktivně sportuji do úrovně L**," doplňuje Stanislav Kotěšovec.

Na přelomu tisíciletí myslel ještě naposled na Velkou pardubickou se svým svěřencem Sumakem, třetím z Velké netolické. To se již nepodařilo, ale ještě řadu let se zúčastňoval parkurových soutěží. Tu poslední absolvoval 18. června 2016 v Políkně na svém oblíbeném teplokrevném valachovi Diamantovi.

"Denymu je dnes šestnáct let a ve stáji nám neustále dědu připomíná. Chuť jezdit a trávit čas u koní však dědu neopustila ani po ukončení závodní kariéry. Ještě loni na jaře, ve svých pětaosmdesáti letech, s námi jezdil na vyjížďky. V posledním roce, kdy bydlel v Třeboni, a zdraví mu už nedovolilo vyhoupnout se do sedla, však stále rád navštěvoval stáj v rodné Lásenici, kterou mi předal, a dohlížel, jak hospodařím a jak pokračuje výstavba nových stájí pro koně, jejichž dokončení se, bohužel, nedočkal," lituje vnuk Stanislav Kotěšovec.

Ve Stanislavu Beránkovi odchází jeden z posledních aktivních pamětníků éry poválečné obnovy československých dostihů a jezdectví v nelehkých podmínkách komunistického režimu.

"Vždy trénoval a závodil s velkou chutí, byl to všestranný, úspěšný a pracovitý jezdec. Celý svůj život zasvětil koním a navždy bude velkou ikonou jezdeckého sportu. Jsem vděčný za cenné zkušenosti, které mi předal, a vždy na něj budu s láskou vzpomínat," uzavírá Stanislav Kotěšovec

Zdroje: Stanislav Kotěšovec, Milan Tůma, Dostihové programy a kalendáře, Jindřichohradecký deník

Foto: poskytl Stanislav Kotěšovec