reklama 11C


"Čechy budou překážkovou zahradou". Po stopách první Velké pardubické

 06.11.2019 12:45 | AUTOR: Martin Cáp |
NEPŘEHLÉDNĚTE

ikonka

První ročník Velké pardubické vyvolal v Rakousku-Uhersku bouřlivé nadšení i ostrou kritiku. Vítězství šestiletého Fantomeho a všestranného George Sayerse se odehrálo před 145 lety, ve čtvrtek 5. listopadu 1874.

reklama 12A
Přesně před 145 lety, ve čtvrtek 5. listopadu 1874, se běžela první Velká pardubická. Reakce, které se na první ročník v následujících dnech a týdnech začaly hromadit v rakouském a německém tisku, položily základ k debatě o identitě a povaze slavného dostihu, která se s různými obměnami vede dodnes.
 
Co s odstupem půldruhého století o okolnostech, za nichž zvítězil šestiletý hřebec Fantome s anglickým žokejem Georgem Sayersem, vlastně víme? Známe technický výsledek a máme základní informace o průběhu dostihu i jeho vítězi, jemuž byla v novodobé éře odhalena malá socha za hlavní tribunou pardubického závodiště.
 
Jen málokdo si však uvědomuje, že ačkoli se první Velká pardubická od své současné verze zásadně lišila, neboť se běžela na jiném kursu a za rozdílných společenských podmínek, mnohé z tehdejšího dění až nečekaně připomíná některé současné debaty a resentimenty. 
 
Pojďme se tedy na chvíli vrátit do roku 1874, konkrétně do tehdejšího parného léta. Hudební skladatel Bedřich Smetana právě komponuje svou Vltavu, už několik měsíců je na světě budoucí nejúspěšnější dostihový kůň historie Kincsem a skupina českých šlechticů připravuje v místě slavných parforsních honů senzační plán…
 
Česká odpověď na Velkou národní
 
Že se skupina lidí kolem Oktaviána Kinského, prince Emila Fürstenberga a mladého hraběte Maxe Ugarteho rozhodla přijít s rakousko-uherskou odpovědí na britskou Velkou národní, a to přímo v členité krajině Polabí, nebylo už před vydáním propozice žádným tajemstvím.
 
Plán vytyčení dráhy a překážek byl v dostihových kruzích Rakouska-Uherska už nějakou dobu v oběhu. Povytažená obočí vyvolávala jednak proklamovaná obtížnost chystaného kursu, jednak zpráva, že “čeští pánové” shromáždili na uspořádání své steeplechase nevídaných 10 000 zlatých.
 

Čtěte také: Pocta třem osobnostem. Odešli Jiří Spiess, Jiří Špaček a Milan Míček

 
Překážkový sport v monarchii na začátku 70. let 19. století dlouhodobě stagnoval. "Překážkové dostihy velkého stylu v Rakousku již pominuly a musíme se spokojit se skromnými drahami ve Freudenau a jiných závodištích, k jejichž překonání není třeba skutečných steeplerů," zněl jeden z dobových hlasů.
 
Projekt Oktaviána Kinského a jeho přátel měl několik cílů. Zaprvé obnovit lesk překážkových dostihů v monarchii, umístit Pardubice na mapu evropského turfu a získat si respekt uctívaných Angličanů a Francouzů. V neposlední řadě mysleli iniciátoři i na rozvoj umdlévajícího "pánského sportu", tedy dostihů, v nichž by mohli pravidelně startovat amatérští jezdci z řad české šlechty.
 
Budoucí Velká pardubická měla svou spektakulárností a nebývalou dotací sehrát roli "reklamního vehiklu" pro všechny zmíněné otázky. O tom, že se Kinskému a spol. podařilo šikovně vyvolat napětí, svědčí několik noticek v dobovém tisku. Například majitel jedné z úspěšných stájí Conte Veith se už na sklonku července 1874 veřejně ptal dostihových odborníků, zda se "už ví něco určitého o Velké pardubické, neboť zamýšlí dát do tréninku své koně Fregatteu a Formosu, které by mohly mít dobrou šanci v dostihu uspět".
 
Dlouho však nebyly známy žádné podrobnosti. Odpovědí na četné dotazy bylo jen krčení ramen a odkazování na brzké vydání propozice. Čekání skončilo na rozhraní léta a podzimu. Pod propozicí byli podepsáni princ Emil Fürstenberg, kníže Carl Trauttmansdorff a hrabě Max Ugarte:
 
Grosse Pardubitzer Steeple-chase. Subskripční cena ve výši asi 8000 fl. Handicap pro koně všech zemích a jakéhokoli věku. Distance 3,5 - 4 anglické míle. 200 fl. zápisné, 100 fl další vklad. Hmotnosti budou zveřejněny 10. října ve Sportblattu a Spornu. Za každou steeplechase vyhranou po oznámení vah 5 lier navíc. Přihlášky 1. 10. u pana Francise Cavaliera ve Vídni.
 
Proč nepřijeli Angličani a Francouzi
 
Na 1. října čekal netrpělivě nejen celý sportovní svět, ale i zmiňovaný dostihový sekretář a handicaper rakousko-uherských dostihů Francis Cavaliero. Ten byl nervózní z potenciálního přívalu anglických a francouzských přihlášek, neboť musel během deseti dní přidělit všem koním nesené hmotnosti.
 
Muž, který ovlivnil turf v podunajské monarchii na konci 19. století jako málokdo jiný, si nevěřil, že bude v jeho silách včas sehnat všechny výsledky k zahraničním koním, a proto se předem domluvil s britskou a francouzskou autoritou na neprodleném předání potřebných podkladů.
 
Cavaliero se však obával zbytečně. První říjnový den dorazilo 36 přihlášek, což sice bylo považováno za krásný úspěch, jenže ani jedna nebyla z Anglie nebo Francie. Ukázalo se, že pořadatelé měli příliš vysoká očekávání.
 

Martina Růžičková: Můj život se ubírá trochu jiným směrem. Učím děti

 
Vysvětlení absence Angličanů a Francouzů, k němuž došla dobová dostihová scéna, může znít dnešnímu čtenáři v něčem povědomě. "Kdo se trochu vyzná v anglických a francouzských dostihových poměrech, není překvapen. I když se v nejbližší době nekoná v žádné z těchto zemí steeplechase se srovnatelnou dotací, počet dostihů je poměrně velký, zejména v Anglii. Majitelům dobrých steeplerů to dává možnost jezdit od mítinku k mítinku a inkasovat nemalé finanční prémie," konstatoval jeden z debatérů.
 
"Ale i tyto peníze se dostávají do pozadí ve srovnání s obrovskými sumami na sázkách, které na britských ostrovech výrazně převyšují vyběhané dotace. Pokud nepočítáme náš velmi skromně pojatý totalizátor, v publiku a na sportovní scéně se u nás sází poměrně málo a tudíž chybí jeden z klíčových faktorů, který by mohl Angličany nebo Francouze do Pardubic přilákat. A to vůbec nemluvíme o náročném transportu přes kanál La Manche. Musíme se tedy v Pardubicích spokojit s domácími a německými koňmi..."
 
Ohledně kvality přihlášených koní panovaly různé názory. Pětice kandidátů z německé stáje barona von Cramma a hraběte Conrada Wolfa-Metternicha znamenala silnou sestavu. Znalci však zároveň litovali, že vedle ostřílených steeplerů směřuje do Pardubic i hodně obyčejných honebních koní bez potřebných zkušeností.
 
Rozhodčí na střeše kočáru
 
Program ve čtvrtek 5. listopadu čítal čtyři dostihy. Kromě Velké pardubické byly vypsány ještě steeplechase pro domácí koně na 4000 - 4800 metrů, proutěné překážky na 2000 metrů a "hunter steeplechase" určená pánským jezdcům.
 
Dostihový sekretariát vedený Francisem Cavalierem se nacházel v hostinci U zlatého lva, ustájení a transport koní do Pardubic obstarával pan Adolf z Pardubic. Kvůli velkému diváckému zájmu panovala v prvních listopadových dnech v Pardubicích a okolí nouze o ubytování.
 
Dráha - velmi tvrdá, neboť bylo suché počasí - byla přístupná všem zájemcům k prohlídce už několik dní před mítinkem. Samotní žokejové si prošli kurs společně 5. listopadu ráno.
 
Zahájení mítinku bylo stanoveno na poledne, Velká pardubická byla na programu jako první dostih dne. Stevardy (tedy dostihovou komisí) byli princ Emil Fürstenberg, kníže Carl Trauttmansdorff a Max Ugarte. Jako rozhodčí sloužil kníže Alfred Windischgrätz, který zároveň pomáhal hraběti Franzi Clamovi u váhy. Jako startéři fungovali hrabě Michael Esterházy a W. Stone, dostihovým tajemníkem byl Francis Cavaliero.
 
Na rozdíl od rovinových drah ve Vídni, Praze či Bratislavě nemělo publikum k dispozici klasické hlediště s lóžemi, prodávaly se pouze lístky ke stání a mnozí zaujali svá místa na různých improvizovaných pozorovatelnách či na opřených žebřících. Stevardi se usadili na střeše přistavěného omnibusu (zastřešeného kočáru), který byl zapřen na místě silnými traverzami.
 
"Terén je velmi vhodný pro překážkovou dráhu a dobře vytyčen je i z pohledu diváků. I když závodiště nedisponuje pořádnou tribunou a velkým hledištěm, každému přihlížejícímu se podařilo najít místečko, ze kterého mohl pohodlně sledovat aspoň některou část dostihu, s čímž se skromná česká nebo německá povaha prostě musí spokojit," zapsal si anonymní pamětník.
 
Dostih plný pohrom
 
Čtrnáct startujících znamenalo nečekaně početné pole, které se stalo na mnoho let rekordním. Až v roce 1932 se postavilo na start Velké pardubické 16 koní. Když se zhruba v půl jedné odpoledne seřadili koně ke slavnostní přehlídce, jako sázkový favorit 3:1 byl nabízen šestiletý Fantome. Jeho stájová kolegyně Duckwing měla kvótu 5:1 a bylo možné si vsadit i na celou von Crammovu stáj ve společném kursu 1,5:1.
 
Už zkušební skok, za který sloužila poslední proutěnka v cílové rovině, předznamenal, že publikum čeká dostih plný skrumáží a pádů. Clementine ztratila jezdce už před skokem, The Vet vybočil a srazil se s naváděcí bariérou. Oběma jezdcům se však podařilo své koně odchytit a nasednout.
 
Brzy po startu se pole roztáhlo. Na tempu se podíleli favorité Fantome a Duckwing před Fantascou, Strizzelem a Caprice de Lissa. Prvních pět překážek zdolali všichni bez pádu. Když koně vyběhli z lesíka, měli Fantome a Duckwing náskok asi 20 délek.
 

Pusťte si: Jurášek z Popelky původně běhal dostihy. Objevil ho Přemysl Neumann

 
Problémy začaly na šesté překážce, první z kamenných zdí. Fantome vykopl ze zdi pár kamenů a udělal v ní velkou díru, klisně Isis visel ještě z předchozího skoku kolík zaražený mezi pravou přední nohou a plecí. Hromadný pád postihl Clementine, Sergeant Bouncera, La Verzeé a Mlle Schneider. Jezdci Peter Appleton a Walter Earl se vážně zranili, pro pozdějšího slavného trenéra Earla to znemenalo konec jezdecké kariéry.
 
Sedmou překážkou byl Velký příkop (Grosser Graben), nacházející se zhruba na stejném místě jako dnešní Taxis. Skákal se však z opačné strany a na místě odskoku před příkopem byla umístěna proutěný překážka. Vedoucí Fantome ji srazil a prolezl příkopem, přičemž kupodivu nenabral větší zdržení a nadále cválal na špici.
 
Na irské lavici padla Caprice de Lissa, následovaly ještě další dva pády a zadržení vyčerpaného The Veta. K nejhorší situaci však došlo na předposlední třiadvacáté překážce, bulfinši. Silně pulující Duckwing měla kolizi na doskoku se stájovým kolegou Fantomem, spadla a zůstala bez hnutí ležet. Po několika minutách se nečekaně zvedla a ukázalo se, že vyvázla bez většího zranění. Stejně jako její jezdec E. Kelly, jehož vytáhli zpod klisny po dlouhých marných pokusech.
 
Méně štěstí měl ryzák Strizzel ze stáje hraběte Nicola Esterházyho, který si na tomto skoku zlomil vaz a stal se první koňskou obětí v historii Velké pardubické.
 
Lehce o dvě délky zvítězil Fantome s Georgem Sayersem, druhá doběhla Fantasca před Yermackem a polokrevným Cossackem. Celkem se do cíle dostalo šest koní.
 
Chvála i ostrá kritika
 
Dostih splnil očekávání svých zakladatelů a v českých sportovních kruzích vyvolal nadšení. Někteří optimisté dokonce vyjádřili přání, "aby se během 50 let staly Čechy a Maďarsko stejně jako Anglie velikou, krásnou a bohatou překážkovou zahradou a nikdo nemusil hledati překážkové koně za hranicemi monarchie".
 
Potvrdila se však také proklamovaná náročnost Velké pardubické a s ní spojené riziko pádů a zranění. Ve Vídni a v Německu proto první ročník vyvolal spíše odmítavé reakce, a to i na dostihové scéně.
 
Výrazný vliv na to měla depeše, která po dostihu odešla do rakouské metropole a citovala ji většina novin. Končila tímto shrnutím: "Ze čtrnácti startujících koní jedenáct padlo, tři žokejové v ohrožení života, jeden kůň mrtev a jeden těžce zraněný."
 
Přestože byly tyto údaje dodatečně korigovány, neboť všichni jezdci nakonec vyvázli bez následků a také některá zprvu hlášená zranění koní se ukázala jako méně vážná, zprávy z Pardubic vyvolaly nejen v monarchii odpor a zděšení. Následné polemiky očitých svědků na stránkách různých tiskovin trvaly až do pozdního prosince.
 

Dostihová sezona 2020: Pardubice plánují pátky, Zlatý pohár se posouvá

 
Podle německého odborného listu Sporn zmíněná pardubická bilance "dokonale stačí k tomu, aby byl vzbuzen odpor k dostihovému sportu, beztoho v lidových vrstvách neoblíbenému." Pisatel sice pochválil obětavost českých pořadatelů a jejich snahu o renesanci překážkových dostihů v monarchii. Považoval však za neomluvitelné, že Oktavián Kinský a spol. se tak málo starají o bezpečnost koní a jezdců. "Taková zbytečná neštěstí jsou nejen trapná pro pasivního pozorovatele, nýbrž kazí také povahu sportu…" dodal.
 
Už po prvním ročníku se tak začaly množit požadavky na úpravu některých překážek, aby nedocházelo k tolika pádům. Tyto debaty o několik let později vyvrcholily slavnou polemikou mezi zastánci a odpůrci pozdějšího Taxisova příkopu.
 
První vítězové: dva světoběžníci
 
Jestli se domácí a zahraniční experti na něčem shodli, tak to byl fakt, že první Velká pardubická měla důstojné vítěze. Tehdy 25letý Angličan George Sayers patřil k nejlepším tehdejším žokejům v německy mluvícím prostoru a jako všestranný jezdec velkou část kariéry střídal rovinové a překážkové dostihy.
 
Rodák z malé vesnice v Cambridgeshiru byl v Německu osminásobným překážkovým šampionem, ale mimo jiné vyhrál i tamní Oaks a dvanáct let po pardubickém vítězství si připsal triumf ve Skandinávském derby. Jezdil i na pražské Císařské louce, v Brně či dnešní Bratislavě. Později se stal úspěšným trenérem v Německu.
 
Barvitou postavou byl také hřebec Fantome. Podle zjištění dostihového historika Johna Pinfolda se narodil ve Francii. Jako tříletý však debutoval v Newmarketu a mimo jiné si připsal čtvrté místo na 4000 metrů v rámci Royal Ascotu. Postupně několikrát změnil majitele. Běhal mimo jiné v barvách vévody z Hamiltonu, zaskákán byl v Chantilly u Johna Rickabyho a do Pardubic se dostal už jako reprezentant německého barona von Cramma, který si ho často sám jezdil v dostizích.
 
Životní pouť Fantomeho i George Sayerse shodou okolností skončila na stejném místě, v Hoppegartenu u Berlína. Sayers zemřel v roce 1914 a jeho hrob se dodnes nachází na hřbitově nedaleko závodiště Hoppegarten.
 
 
Foto: Dostihový spolek Pardubice



reklama 13C




Diskuze

Přidávat příspěvky mohou pouze registrovaní uživatelé.

NEPŘEHLÉDNĚTE