Kateřina Benediktová začala s ježděním až ve dvanácti letech, a to díky své sestře, která trvala na tom, že budou docházet ke koním. O čtyři roky později se Kateřina začala jezdectví věnovat závodně. Dnes u koní pracuje a úspěšně soutěží ve všestrannosti, ale také skvěle předvádí mladé koně ve skokových Kritériích mladých koní.

 

Jak jste se dostala ke koním?

Ke koním jsme začaly docházet společně s mojí sestrou díky naší kamarádce, která nám jednou navrhla, že můžeme jít o prázdninách s ní. Bylo nám tehdy dvanáct let, do té doby jsme jezdily pouze na dětské tábory s koňmi.

 

Za to, že jezdím, může více méně ségra, protože já jsem ze začátku vůbec nechtěla, ale ona rozhodla, že půjdeme. Jinak rodiče s koňmi neměli nic společného, ti řekli, že koně jen přes jejich mrtvolu. Naštěstí jsou oba v pořádku a v jezdectví mě velmi podporují.

 

Kde a jak probíhaly vaše jezdecké začátky?

Začínaly jsme obě se ségrou u rodiny Jarkových. V jejich rodinné stáji jsme pomáhaly a za to jsme mohly jezdit. Někdy nás brali na hodiny, jindy jsme na sebe dohlíželi v partě dětí, co jsme tam chodili. Když to doma prošlo, byla jsem u koní téměř každý den.

 

Začínala jste jezdit tedy vcelku pozdě, v kolika letech jste složila Zkoušky základního výcviku a začala se věnovat závodění?

Licenci jsem získala až v šestnácti letech, kdy jsem také absolvovala své první oficiální závody. V té době jsem již měla svého vlastního koně, kterým byl valach Přemek, toho jsem dostala o rok dříve a absolvovala s ním hobby závody. Pomáhala nám ho vybrat právě rodina Jarkových a byl to opravdu extrémně hodný kůň, který mi dodal jistotu. Nebyl sice moc opatrný, takže jsme sbírali i dvojciferné výsledky, ale věděla jsem, že vždycky skočí.

 

 

Začínala jste s parkurovým sportem, jak jste se dostala k všestrannosti?

Ano, tím, že jsem začínala v parkurové stáji, bylo to tak trochu dané. Ale tím, že můj již zmiňovaný Přemek nepatřil mezi nejopatrnější koně, občas někdo ve vtipu pronesl, ať ho dám k policii, že je tak tupý a hodný, že by mu to vyhovovalo. A jednou moje kamarádka takhle prohodila, že bych s ním mohla zkusit military. V Těšánkách byl otevřený trénink, na který jsem ani původně nechtěla jet. Už jsem byla smířená s tím, že si budu skákat soutěže Z, ZL klidně i za třicet trestných bodů. Ale kamarádka nechtěla jet s jedním koněm sama, tak jsem na to nakonec kývla. A k našemu velkému údivu Přemek ukázal, že v této disciplíně by mohl být dobrý, mě to také vcelku chytlo, a tak jsme vždy každý rok vyrazili alespoň jednou i na military. V tomhle duchu se nesla i drezura, ta mi zprvu sice moc nešla, ale také jsme na nějaké občas vyrazili. On totiž pan Jarka starší byl velký nadšenec a vždy nás nabádal, že máme zkusit snad všechny závody, co byly ve Zlínské oblasti. Jednou nám dokonce nabízel, jestli nechceme jet do nedalekých Těšánek na vytrvalost. Tu jsme ale nakonec nezkusili.

 

Drezurních startů ale za sebou máte nakonec docela dost. 

To ano, i když na začátku jsem asi trhala rekordy, když jsem dostala i pod 47 %. Zvládla jsem dokonce i třetí omyl v drezurní úloze. I když tohle je asi moje slabina. Dodnes i po absolvování parkuru nebo crossu poslouchám, zda mě nevyloučili pro zapomenutí nebo přidání nějakého skoku. Co se týče drezury, jsem ráda, že výkonnost i výsledky mají vzestupnou tendenci a v posledních letech se mi daří být docela často mezi dekorovanými. 

 

Co se vám na všestrannosti nejvíce líbí?

Mám ráda partu lidí, která se u této disciplíny pohybuje. Je to taková jedna velká rodina. Všichni se tak nějak známe a přejeme si navzájem úspěch. Vždy, když je nějaké těžší místo v crossu, přijdou nám zkušenější jezdci poradit. Kromě toho u military máme tři pokusy na to, probojovat se na co nejvyšší příčku. Když se nám nepovede drezura, máme ještě šanci polepšit si v parkuru nebo v terénní zkoušce. Na skokových závodech je trochu demotivační, když máme v závodě jenom jeden pokus v podobě jednoho parkuru.

 

Jak vypadá váš běžný den?

Každý den ráno jdu na šestou hodinu do stáje v práci v Tlumačově. Když vyčistíme stáje, jdu jezdit. V Tlumačově mám na starost převážně obsedání a přípravu tříletých koní. Klisen na zkoušky, hřebců na výběry do plemenitby. V letošní roce jsem měla možnost i jednu starší klisnu předvádět na závodech, konkrétně talentovanou Tsunami, se kterou jsme zvítězily v některých kvalifikačních kolech Kritérií mladých koní. 

 

V Tlumačově končím někdy kolem třetí hodiny, a pak se jedu postarat o naše koně a koně, které mám ve výcviku. Podle počasí a světla jsem v naší stáji do osmi, někdy i do desíti hodin. Naštěstí mám k ruce super partu holek, které mi s koňmi pomáhají.

 

Vy máte i svou vlastní stáj?

My máme v nájmu stáj v Pravčicích, kde je deset boxů. Já bych teda klidně nějaké přistavěla, ale rodiče nechtějí. Ono by to určitě bylo i komplikované skrz různá povolení, protože stáj patří církvi. Ale přes léto je k dispozici velký výběh, tak pojmeme až čtrnáct koní.

 

 

Jací koně se vám dostávají do výcviku?

Většinou se jedná o mladé koně a koně, kteří jsou nezkušení nebo pozdě obsednutí. Dokonce se mi stalo, že jsem na ježdění dostala dvanáctiletou klisnu, která na sobě nikdy jezdce neměla. Práce s mladými koňmi mě ale velmi baví. Většinou je s nimi jednodušší, protože nemají žádné zlozvyky, a když se něco pokazí, většinou víme proč. Zatímco u starších zkažených koní se dostaneme i do situací, když zareagují špatně a my musíme dlouho dedukovat, z čeho problém pochází.

 

Kdo vás v průběhu vaší jezdecké kariéry nejvíce ovlivnil a naučil?

Tak zprvu to byli určitě manželé Jarkovi, u kterých jsem začínala. Dále mě trénoval pan Babor. Také jsme jezdili na soustředění k Pepovi Kinclovi. Momentálně drezurní přípravu absolvuji se Silvou Kalábovou a skoky trénuji s panem Vahalou.

 

Pravidelně jste letos startovala v soutěžích Kritérií mladých koní. Co se vám na tomto typu soutěží líbí?

Pro mladé koně je fajn, že mohou parkur absolvovat dvakrát, nejdříve na menší výšce nanečisto. Také jsem ráda, že jsou kurzy upravené pro mladé koně a stavitelé na to berou ohled. Je pravda, že pro některé koně je to zbytečně brzy, ale to už je pak na zvážení majitele, jestli na to ten daný kůň má. Já jsem s majiteli dohodnutá, že KMK objíždět budeme, ale ne za každou cenu. Pokud některý z nich vykazuje, že je to na něj příliš, uděláme krok zpět a vrátíme se k nižší obtížnosti. Jediné, co mě mrzí, že dříve se na těchto závodech vyskytovalo více profesionálních jezdců, v současnosti se tam objevuje stále více amatérských jezdců.

 

Jakých úspěchů si nejvíce vážíte?

Jak jsem říkala, dokončit úlohu nebo kurz bez omylu je pro mě už samo o sobě úspěchem. Ale letošní sezona byla jedna z těch nejpovedenějších. Jsem ráda za finále Kritérií s klisnou Lulu, se kterou jsme obsadily druhé místo. A s hřebcem Laidal jsme se posunuli ve všestrannosti na úroveň stupně ST a vybojovali jsme třetí místo na mezinárodních závodech v Borové. Z minulého roku si velmi vážím třetího místa na finále Zlaté podkovy s Derylyn. 

 

Jaké máte cíle a plány do budoucna?

Ráda bych měla příští rok sezonu alespoň stejně úspěšnou, jako byla ta letošní. Ale konkrétní závody už jsou vždy závislé na situaci a formě koní. Také už nebudu v kategorii U25, takže v rámci mistrovství České republiky musím startovat na obtížnosti tří hvězd. Ale hlavně bych chtěla, aby koně byli zdraví a spokojení a aby nás to všechny bavilo.

 

Foto: poskytla Kateřina Benediktová