Dagmar Becáničová je spojována s koňmi od svých deseti let. Závodit začala v osmnácti a o dva roky později se jí koně a jezdecký sport stali pracovní náplní. 

„Já a koně to byla životní láska na první pohled. Panenky nahrazovali koníci, naše dobrmanka měla na zahradě parkurový výcvik a na pouti mě zajímala vždy atrakce s poníky. Na každém výletě, dovolené jsem doufala, že potkám koně,“ vzpomíná Dagmar.

 

Kde a za jakých podmínek se dále odehrávaly vaše jezdecké začátky?

První kontakt byl asi s poníkem na pouti a v deseti letech jsem rodiče přemluvila, aby mě přihlásili do jezdeckého klubu v Plzni, který tenkrát vedla svérázná Marie Holpuchová. Nejsem z jezdecké rodiny. Rodiče tehdy doufali, že párkrát jízdárnu navštívím a vše mě brzy rychle odradí. Tenkrát to byl opravdový jezdecký klub se vším všudy. Na programu bylo kydání, krmení, stlaní, házení hnoje, skládání sena, ježdění bylo opravdová odměna. Nebylo to jako dnes, že si zaplatíte hodinu, kůň přijde nasedlaný, odjezdíte a jdete domů. Ale jak ráda říkám, kdo tehdy vydržel, vydržel napořád, byla to opravdová láska ke koním. Byli jsme šťastní, že s nimi můžeme alespoň být.

 

Které jezdecké disciplíně se věnujete nejvíce a jaké výkonnosti jste v ní dosáhla? 

Mojí hlavní disciplínou je parkur, v němž jsem se svými koňmi dosáhla výkonosti stupně ST. Na toho do T ještě čekám. Drezuru jsem vyzkoušela hlavně na hobby úrovni v rámci výcviku mladých koní. Bavila by mě všestrannost, ale v západních Čechách nejsou úplně vhodné tréninkové podmínky.

 

Jak vzpomínáte na své první závodní zkušenosti? 

Zkoušky základního výcviku jezdce jsem složila v patnácti letech. Můj první závod byl s pronajatou kobylkou jménem Luna ve vytrvalostní soutěži na 40 kilometrů, soutěž jsme v pohodě dokončili, ale nějak špatně jsem pochopila pravidla a byla vyloučena. Pro mě byl ale velký úspěch se zúčastnit. Parkurové závody jsem šla poprvé na hobby závodech v Klatovech, dopadlo to celkem fajn, parkur Z i ZL jsme šli čistě a byl to pro mě velký osobní úspěch. Bylo to logisticky náročné, museli jsme si zajistit silné auto, přepravník, zjistit, jak to na takových závodech chodí a vyrazit. 

Oficiální soutěže přišli o rok později. Trenéra jsem v té době neměla. Veškeré kapesné a dárky od babiček, rodičů jsem investovala do startovného, péče o koně a někdy mi pak nezbylo ani na svačiny do školy.

 

Která místa a jezdecké areály jste využívala a působila jste v nich se svými koňmi?

V předzávodní kariéře jsem jezdila u různých soukromých chovatelů koní, poté jsem byla členem Slavie VŠ Plzeň a po dokončení střední obchodní školy a ročního studia anglického jazyka jsem si založila vlastní jezdecký klub.

 

S kým jste tedy měla možnost v průběhu kariéry trénovat a zdokonalovat se?

Když jsem dojížděla na Slavii, tak jsem trénovala s Petrem Dohnalem a Michalou Hanuščinovou. Poté jsem se osamostatnila a účastnila se víkendových stáží v Německu, kde jsem jezdila prodejní koně všech možných kvalit – mladých, starších, charakterních i těch hodně problematických. Toto byl můj zásadní životní krok a velká škola. Některé koně jsem dostala i do domácího tréninku a za účelem prodeje. Tím jsem zjistila, že je úžasné poznávat různé koňské osobnosti. Majitel byl spokojený, že se koně předvedli na závodech a já sbírala cenné zkušenosti na koních, které bych si ve dvaceti letech finančně dovolit nemohla, a zároveň jsem si přivydělala peníze na budování vlastního zázemí.

 

 

Kdy se u vás dostavil takový ten první zásadnější úspěch a kterých dalších si osobně ceníte nejvíce?

Zásadní úspěchy se dostavily v době, kdy jsem začala jezdit soukromé prodejní a koně, se kterými jsme se stabilně dostali na úroveň stupně S s vyrovnanými výsledky. To byly pro mě velké úspěchy. Stabilní výsledky a spokojenost majitelů. Hodně jsem bojovala s tím, že jsem až moc chtěla podat dobrý výkon a z toho přišla zbytečná chyba. Vždy je pro mě po dojetí parkuru důležitý dobrý pocit, kdy cítím, že jsem vše dobře odjezdila a kůň mě nemusel zachraňovat. Umístění a nějaká ta mašle je vždy fajn bonus. Ale jelikož je jezdectví moje živobytí, tak je pro mě reklama dobré předvedení. Po čtyřleté závodní pauze si velice vážím slušného návratu na závodní kolbiště, účasti na mistrovství České republiky družstev 2021 a umístěním v otevřené soutěži.  Byla jsem i součástí letošního mistrovského družstva. Podařilo se mi vybojovat třetí místo v Ceně Chodska, první místo v oblastním mistrovství plzeňské oblasti, získání stříbrného odznaku ČJF a spousty bezchybných parkurů na stupni S a ST.

 

Na které své koně vzpomínáte nejraději? Je některý z nich nejvíce výjimečný?

Vzpomínám na svou první vlastní kobylku Lunu – byla to kříženka arabského teplokrevníka, trochu potvora, ale naučila mě bojovat. Poté to byla Klisna Malba, se kterou jsme se společně doskákali do S. Následoval Cosiro, který měl schopnost na T, ale sportování přerušily mateřské povinnosti. Samba byla poctivá závodnice, která se nebála ani v netradičním skokovém derby v Tachově. Enigma, Walmerette, Contra, Call me Sam chodili stabilně S a flekáč Pegaz, který chodil S a došel ST, ale skoro na každém skoku chtěl zastavit. Ale vlastně i ti koně na hobby úrovni byli výjimeční. Výborné svezení bylo na hřebcích v majetku Zemského hřebčince Písek, které jsme měli zapůjčené v rámci připouštěcí stanice.

 

Jak vypadá nyní váš tým koňských svěřenců?

Nyní máme své tři stálé vlastní koně. Calvaro Star, Obora´s Allison a pony mého syna Lukáše Lída. Každý je úplně jiný. Obora má málo cvalu, vše musí pasovat, ale věří mi a má velké srdce, je schopná běžet jeden den soutěž na 90 centimetrech s mým synem a druhý den půjde S, ST za mašli.  Calvaro je opak, má hodně cvalu, je to silný kůň, ale extrémně pozorný. Musím se vždy rychle přeorientovat.

 

Jakým dalším aktivitám jste se v rámci jezdectví věnovala a jaká je vaše aktuální pozice v tomto prostředí? 

Aktuálně je jezdectví moje práce, koníček a životní styl. Celý chod areálu financuji z vlastních zdrojů a je tedy nutné brát koně do tréninku a následného prodeje. Stáj si tím na sebe vydělá, když se zadaří zbyde i na investice do oprav a rezerv pro horší časy.

 

Jaké sportovní ambice jste měla ve vašich začátcích a jaké jsou vaše dnešní plány v jezdectví? 

Sny jsem měla velké, ambice také, ale vzhledem, že rodiče tento sport nepodporovali, myslela jsem si, že budu ráda, když si někdy skočím jen hobby parkur. Asi v tom nejlepším dětském snu jsem měla stáj a vedle toho bydlení. A to se mi také splnilo. Myslím, že se mé sny, plány splnily nad rámec očekávání. Další vývoj nechám na štěstí a osudu. Jelikož už jezdí můj syn, tak podporuji jeho. Velká odměna bude, pokud si zvolí cestu pokračovat v mé stopě. Nemusí být hvězda jezdeckého sportu, ale důležité bude, že bude mít koně rád, porozumí jim a zajistí si tím práci, kde bude svým pánem.

 

Foto: poskytla Dagmar Becáničová