Barbora Marešová se kolem koní pohybuje prakticky od narození. Přestože má za sebou také několik skokových závodů, drezura je pro ní srdcová záležitost, a od koní a jezdeckého sportu ji neodradil ani velmi nebezpečný incident během cesty na mistrovství mladších juniorů.

 

Vybavíte si svoje první okamžiky u koní?

 

První okamžiky u koní? Náročnější by bylo dohledat spíš okamžiky bez koní. Do stáje jsem se v podstatě narodila a na koni jsem seděla dříve, než jsem se naučila chodit. Pro moji mamku bylo praktičtější se po areálu pohybovat se mnou na poníkovi než s kočárkem. Tehdy to byl vlastně můj první poník, shetlandská klisna Karolínka.

 

Zeptám se tedy jinak - měla jste vlastně někdy vůbec šanci přemýšlet o tom, že byste se věnovala něčemu jinému než jezdectví?

 

Ne. (Smích.) Je tedy pravda, že těsně před tím, než jsem získala pony licenci, jsem to měla takové volnější. Ne, že bych nejezdila vůbec, k dispozici jsem měla poníka Piškota, na kterém jsem se vozila, když se mi zrovna chtělo. V osmi letech jsem pak splnila zkoušky základního výcviku jezdce a to mě nakoplo. Od té doby se sportovnímu jezdectví věnuji naplno.

 

Směřovala vaše jezdecká příprava od začátku do sportu?

 

Myslím, že ke sportu to směřovalo od začátku. Jak z mamky strany, tak z mojí, protože mě nebaví dělat věci jen tak, všechno dělám na stopadesát procent, když už, tak pořádně.

 

Vždycky jste se věnovala jen drezuře?

 

Drezura byla vždycky prioritou, koneckonců jsem se narodila do drezurní stáje a mamka je drezurní jezdec a trenér, ale současně jsem měla i skokové období, a to jak na ponících, tak i na velkých koních. Tehdy můj sportovní kůň Piškot byl kříženec quarter horse a poníka, ale společně jsme se dostali až na úroveň S v drezuře, a taky jsme trochu skákali. Mělo to jediný háček - když na závodech zazvonil zvonek, Piškot běžel z kolbiště pryč. Ve dvanácti jsem pak získala licenci na velkého koně a chvíli jsem skákala s Víťou Aschenbrierem, ale trvalo to jen jednu sezonu, protože bylo velmi náročné skloubit to dohromady s drezurním nastavením naší stáje. Už toho bylo prostě moc. Šla jsem jedno oblastní mistrovství, tehdy to byl metr, možná metr deset, všichni byli bledí strachy a tím končila moje skoková éra.

 

Bavilo vás to?

 

Ano, bavilo, ale drezura je pro mě větší srdcovka. Jednak jsem v tom vyrůstala, tak je mi to bližší, a líbí se mi, že je to disciplína o detailu, eleganci a celkově o harmonii s koněm. Pro mě to je daleko více vynaloženého úsilí a celkový výsledek vnímám jako větší vítězství.

 

Měla jste někdy čas věnovat se i jinému sportu než jezdectví?

 

To moc ne, ale jako doplněk k jezdectví kondičně běhám a cvičím a ráda lyžuji, v zimě jezdíme na hory.

 

Zpátky tedy k jezdeckému sportu - na které sportovní okamžiky ráda vzpomínáte?

 

Velmi ráda vzpomínám na své první mistrovství v kategorii dětí s velkými koňmi. To jsem absolvovala se San-Li-Pasem, poprvé sice nebylo nijak úspěšné, přesto se mi vrylo do paměti. Bylo to v Mariánských Lázních, měli jsme tam stanové městečko a jeli jsme tam celá skupina jako na zájezd. Byl to pro mě veliký zážitek bez ohledu na výsledek. Rok nato už jsme byli druzí a nastartovala se tím vlna dalších sportovních úspěchů. Později začaly mezinárodní závody, mistrovství Evropy, kde považuji za úspěch už jen samotnou účast. Ještě rok pře tím to pro mě bylo něco nemyslitelného. Za svůj vůbec největší dosavadní úspěch považuji účast na mistrovství Evropy v kategorii U25 s naším Plesantem, které doposud zatím nikdo jiný z České republiky neabsolvoval.

 

Jsou také chvíle, které pro vás byly náročné nebo dokonce nebezpečné?

 

Ano, a s jedním takovým zážitkem se vypořádávám dodnes. Jeli jsme tehdy na mistrovství mladších juniorů a koně v přívěsu začali hodně zlobit. U toho vyházeli příčky a my se snažili je nasadit zpět. Koně se začali spolu prát a vtáhli mě mezi sebe až dozadu. Příčka mi ležela přes hrudník. Naštěstí se mamce podařilo mě vytáhnout. Musel mě do nemocnice dopravit vrtulník a strávila jsem nějakou dobu v umělém spánku. Měla jsem tehdy velké štěstí, ale musím se přiznat, že dodnes mám kolem transportu koní trochu problém. U koní, které znám a věřím jim, jsem v pohodě, ale teď jsem měla nakládat mladé hřebce a vůbec jsem nebyla schopná s nimi vlézt do přívěsu.

 

To je po takovém zážitku pochopitelné.

 

Snažím se s tím bojovat, ale být s koňmi ve stísněném prostoru mi není příjemné.

 

Jak vnímáte vývoj českého drezurního jezdectví za dobu vaší dosavadní jezdecké kariéry?

 

Posun je obrovský a jde to hrozně rychle. Není to tak dávno, co jsem začínala jezdit, a každý rok je znát obrovský pokrok. Drezurní sport se u nás velmi rychle vyvíjí. Nyní jsem v Německu a je to znát i takto zvenku. Přijde mi, že každý rok doháníme mílovými kroky ostatní jezdecky vyspělejší země.

 

Foto archiv Barbory Marešové