Spočítat přesně, kolik koní prošlo rukama parkurové jezdkyně Anny Kellnerové během její dosavadní kariéry, je obtížné. Jeden z nich je pro ní ovšem výjimečným nejen sportovním parťákem. Je to hřebec Classic.

 

Je mezi vašimi koňmi některý, který převyšuje ty ostatní?

Když jsem závodila v juniorské kategorii, tak to byl určitě Kashmir. Ten mě donesl až do stopadesátek. Ale opravdu „životní kůň“, to je Classic. Pořídili jsme ho jako sice velmi talentovaného, ale hodně mladého a nezkušeného koně a já jsem byla také mladá a nezkušená, takže jsme se museli společně probojovat do nejvyššího sportu. Máme skutečně strašně silné pouto. 

 

Kdy a jak se protnuly vaše životní cesty?

Protnuly se těsně potom, co jsem začala spolupracovat s trenérkou Jessicou Kürten. Právě díky ní jsme Classica pořídili. Znám se s ním tedy už docela dlouhou a docela dobře.

 

 

Jak jste se spolu sžívali?

Classic byl v té době nejsilnější kůň s největším egem, kterého jsem kdy jezdila. Takže začátky nebyly úplně jednoduché. Já už to teď vidím růžově, už si to tolik nepamatuji, ale ošetřovatelka Katka Krpelová nebo máma mi občas připomenou, že to až tak snadné nebylo. Ale protože jsme si dali dost času, měli jsme se vzájemně rádi a rozuměli jsme si, tak se z toho nakonec vyklubalo takové přátelství. 

 

Jak se vyvíjela spolupráce s Classicem po sportovní stránce? Šlo všechno hladce od začátku, nebo byly situace, kdy jste si úplně nesedli?

Situace, kdy bychom si úplně nesedli, nebyly nikdy. Ale samozřejmě byly i situace, kdy jsme si nerozuměli. Jak já, tak ani on jsme neměli zkušenosti. Občas jsem se v sedle rozhodla špatně a podle toho to dopadlo. Zpočátku to sem tam bylo „nahoru dolu“, ale i přesto jsme byli schopni to zvládnout a dostat se až na vrchol.

 

Můžete zmínit nějaké jeho typické vlastnosti?

Jak už jsem říkala, má obrovské ego. Je velmi chytrý. Přesně ví, jestli parkur dopadl dobře nebo ne a jestli přijdu do stájí smutná nebo šťastná. Umí dělat oči, aby dostal pamlsky, a zkouší to na všechny. Je to takový playboy, a na druhou stranu je klidný a vyrovnaný. 

 

 

Má nějaké libůstky pod sedlem?

Má, asi jako každý kůň. Classic je prostě Classic. Je jedinečný a je těžké ho popsat.

 

Jaký byl váš největší společný úspěch?

Určitě vítězství v Global Champions League v Miami, když jsme závodili za tým Prague Lions. To bylo něco neuvěřitelného. Na to vzpomínám ráda dodneška.

 

Věříte, že přijde i něco většího než je vítězství na Miami Beach?

Musím v to doufat.

 

Je to váš jediný kůň, který tolik utkvěl ve vašem srdci nebo se dá říct, že tu lásku ke koním se snažíte rovnoměrně rozdělovat mezi ostatní?

Všechny koně, co máme ve stáji, miluju. Hrozně ráda s nimi nejen závodím, ale i trávím čas. Každý je úplně jiný, každý mi přináší jiné radosti. Říct, že bych k ostatním necítila tak silný vztah, to nemůžu. 

 

A liší se váš vztah třeba k hřebci, k valachovi nebo ke klisně? Dá se to nějak rozlišit v tomto směru?

To nerozlišuji. Myslím, že když přijde ten správný kůň, tak je to jedno, jestli je to hřebec, valach nebo klisna. Záleží na tom, jak si rozumíte.

 

Foto Stefano Grasso / GCL