Aneta Havlíčková dnes patří mezi nejúspěšnější české drezurní mladé jezdce. Pochází z jezdecké rodiny, a tak se kolem koní motala už od narození. Opravdu jezdit ovšem začala až v devíti letech.
Neuvažovala jste někdy o jiné disciplíně nebo dokonce o úplně jiném sportu?
Drezura byla čistě moje rozhodnutí, rodiče mě do žádného sportu nenutili. Jsem ráda, že můžu dělat to, co mě baví.
Jaké byly během jezdeckých začátku vaše silné a slabé stránky?
Začátky nebyly vůbec jednoduché, nejsem úplně pohybově nadaná. Trenéři mi říkali, že jsem spíš antitalent, takže to, co jsem se naučila, bylo vydřené. Měla jsem výhodu v zázemí a podpoře, kterou jsem vždy měla, mezi mé silné stránky patřilo určitě i odhodlání a píle.
Kdo vám v začátcích nejvíce pomohl?
V začátcích mi nejvíc pomohla mamka, paní Kadlecová a můj současný trenér Fabrizio Sigismondi.
První jezdecké zkušenosti jste sbírala na ponících?
Paradoxně ne, měli jsme poníka doma, ale nikdy jsem se na něm neučila jezdit. Začala jsem pořádně jezdit, až když máma odjela do zahraničí, a nechala tady svoje dva velké koně.
Jak jste zvládla zkoušky základního výcviku jezdce?
Pravidelně jsem třikrát v týdnu jezdila skákat na Mělník k panu Mestenhauserovi, který mi na ZZVJ půjčil koně jménem Jíva. Zkoušky jsem zvládla bez problému.
A co vaše úplně první závody? Bojovala jste v začátcích s trémou?
Moje úplně první závody byly vítězné na Přední Kopanině s klisnou Seerose. S nervozitou jsem bojovala ještě před rokem.
Co vám pomohlo se s nervozitou lépe vyrovnat?
Sezení s mentálním koučem, který mě nasměroval na to, že to dělám, protože chci a ne protože musím.
Foto archiv Anety Havlíčkové