Jezdecké začátky Anastasji Vištalové nebyly vůbec jednoduché. Koně si v dětství musela doslova vyvzdorovat a nakonec jim dala přednost před slibně se rozvíjející kariérou v jiném sportu.  "Jednou z mých vlastností je tvrdohlavost," směje se mistryně republiky v paradrezuře a účastnice paralympijských her v Riu.

 

 

Pamatujete si ještě, kdy jste se poprvé posadila na koně?

 

Moje "úplně první poprvé" byla vlastně jízda na ponících v ZOO, či na pouti. Moje čtyřleté já tyhle chundelaté poníky milovalo. Posléze následovalo doporučení od praktického lékaře na jednotýdenní patnáctiminutovou hiporehabilitaci. Tam jsem vždycky prosila stájníky a instruktory, aby mě nechali podívat se do stáje, nebo si třeba zkusit jet sama, takže mi dali do rukou otěže a já si mohla koníka na konci jízdy zastavit.

 

Pak mi handicapovaná kolegyně z plaveckého klubu, kde jsem předtím závodně plavala - mám titul vicemistra ČR z roku 2010 a bronzovou medaili z juniorského mistrovství světa - prozradila, že existuje paradrezura, čili jezdectví pro jezdce se zdravotním postižením.

 

Pamatuji jsem, že jsem tenkrát přišla domů a chtěla jsem okamžitě začít jezdit. Jenže rodiče neměli s koňmi žádnou zkušenost. Když jsem se tázala v oddíle, kde provozovali hiporehabilitaci, tak mě odmítli s tím, že když nemohu používat nohy, tak zkrátka nemohu jezdit, tečka a žádné diskuze. Probrečela jsem kvůli tomu asi dva dny, až mamce tehdy ruply nervy a řekla, že když chci jezdit na koni, tak ať si sama najdu nějaký klub, kde by se mi byli ochotní věnovat. Tenkrát to považovala zřejmě za vyřízené, myslím, že vůbec nepočítala s tím, že bych si něco sama našla.

 

Jenže já jsem prostě tvrdohlavá a když si něco do té své hlavy vezmu, tak to jednoduše realizuji, ať to stojí, co to stojí. Našla jsem kontakt na "Klub Kvítek" v Ondřejově u Prahy, zavolala tam a domluvila se na klasifikaci i první hodině. Pak jsem přišla hrdě za mamkou a oznámila jsem jí, že jedeme příští týden na zdravotní klasifikaci dle handicapu a hned další středu mám první lekci. Slib byl dán, takže z toho už nemohla vycouvat, ale překvapená byla, ne, že ne.

 

Věnujete se vaší disciplíně od vašich jezdeckých začátků? Vyzkoušela jste si někdy i jinou jezdeckou disciplínu?

 

Ne, nikdy jsem nezkoušela nic jiného. Párkrát mi sice Jambo naznačoval, že by nebylo od věci věnovat se para parkuru. Dokonce se mnou několikrát přeskočil obdélník a já vždy jako zázrakem zůstala v sedle zaháknutá za knoflík od saka, ale to se asi sotva dá považovat za disciplínu. Tedy pokud myslíte jen jezdecká odvětví. Jinak jsem závodně plavala na opravdu vysoké úrovni, zkoušela hrát šachy a recitovat básně.

 

Můj plavecký trenér tenkrát běsnil, když jsem v roce 2010 pověsila svou slibnou kariéru na hřebík a odešla se naplno věnovat jezdectví. Teď plavu jen kondičně, ale ničeho nelituji. Koně miluji a nikdy bych nic neměnila.

 

Jezdectví je nádherný sport, je to skvělá možnost psychické relaxace po náročném studiu i práci. Musím říct, že jsem šťastná, protože se věnuji tomu, co mě opravdu baví.

 

Měla jsem dva velké sny. Zaprvé studovat na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a pracovat v advokátní kanceláři. A tím druhým snem bylo pak právě jezdectví. Vždy jsem snila o tom, že budu závodit a jednou dokonce i na vlastním koni. Oba mé sny se mi splnily a já jsem šťastná!

 

 

Kdy a kde jste absolvovala své první oficiální závody a jak jste se na start sportovní kariéry připravovala?

 

Mé první oficiální závody byly opravdu komickou záležitostí. Po dvou měsících ježdění jsem prohlásila, že mě nebaví jen tak se poflakovat na jízdárně a že chci začít závodit.

 

Tak jsem jela nasát závodní atmosféru na "Jezdecký den pro zdravé a handicapované na Bykáni". Sedlala jsem starého matadora jménem Robert a musím říct, že ten to měl opravdu na háku, neboť i přes mou nervozitu zachoval klid a odšlapal to za nás oba. Skončila jsem tenkrát tuším poslední asi za 55 % a divím se, že mi je vůbec dali. Byla to hrůza a děs! 

 

 

Kdo vás v začátcích vaší jezdecké kariéry nejvíce ovlivnil? Co byly zpočátku vaše silné a slabé stránky?

 

Nejvíc jsem se inspirovala českou drezurní špičkou. Dívala jsem se na TOP jezdce a říkala jsem si, že jednou chci být jako oni...

 

Hodně vděčím Janě Zenklové, která se nebála vzít si mě takříkajíc na triko. Brala mě na vyjížďky do lesa, i když to bylo trochu riskantní, protože se mnou v tu chvíli byla sama kdesi uprostřed lesa. Byla neuvěřitelně odvážná, snažila se mi udělat radost a na ty krásné procházky vzpomínám dodnes. Doufám, že se mi brzy poštěstí znovu se na nějakou vyjížďku dostat.

 

Jsem vděčná i Petru Hynkovi, že mě naučil zvládat koně za každé situace. Čelit svému vnitřnímu strachu a vždy se po pádu s novým odhodláním vyškrábat zpátky do sedla. V neposlední řadě musím poděkovat Renatě a Míše Habáskovým za to, že se mnou mají obrovskou trpělivost a neustále mi zdokonalují moje drezurní ježdění. Právě ony mě totiž naučily drezurně jezdit.

 

Mou silnou i slabou stránkou je bezesporu tvrdohlavost. Nikdy se nevzdávám bez boje a jsem připravená jít si za svým cílem, i když cesta není vždy lehká. Jenže někdy si umím postavit hlavu a chvilku mi trvá, než „vychladnu“. I když teď už to taky není tak hrozné, s věkem člověk zmoudří... 

 

 

Kolik koní vám již prošlo rukama? Na které z nich nejraději vzpomínáte?

 

Každý kůň, se kterým jsem se kdy setkala, mě něčemu přiučil, vnesl do mého života něco nového a zůstal v mém srdci. Mým velkým koňským učitelem byl bezesporu valach plemene český teplokrevník Robert. Právě na něm jsem se naučila pořádně jezdit, vyrazila na svou první vyjížďku a získala mnoho cenných zkušeností.

 

Za mnohé vděčím též Jambovi, jenž byl mým prvním vlastním koněm. Prožili jsme si toho spolu opravdu hodně. Od prvních úspěchů na mezinárodní scéně až po nepříliš příjemné pády. Dodnes mám doma napůl rozseknutou helmu jako vzpomínku.

 

A nesmím opomenout ani dvě koňské dámy. Dominique, moje současná parťačka a obrovská srdeční záležitost, na které je radost jezdit, a Lata, se kterou jsme se podívali na historicky první české paralympijské hry v Riu v roce 2016, co se jezdectví týče. 

 

 

Můžete zkusit porovnat, jak moc se změnily závody i sportovní úroveň v průběhu vaší aktivní kariéry? Je podle vás v dnešní době snadnější, nebo naopak obtížnější dosáhnout sportovních vrcholů?

 

Paradrezura se neustále vyvíjí, mění se koně i aktivní sportovci. Zatímco dříve stačilo, aby byl kůň klidný, vyrovnaný a schopný jakž takž odjet úlohu na otěži a v dobrém tempu, nyní chtějí rozhodčí vidět drezurního koně, který je na kolmici a přirozeně se nese. Vnímá pobídky jezdce a okamžitě na ně reaguje. Je třeba předvést nejen korektní cviky, ale i dobré sestavení koně kupříkladu v kruzích, korektní zastavování ve čtverci či energický, ale zároveň rytmický chod.

 

V dnešní době se hodně dbá na drobné detaily, které mnohdy rozhodují o tom, kdo si na krk pověsí medaili. Stále častější je i subjektivita a jakési sympatie, je nutné vyjezdit si jméno. Zkrátka a dobře, parajezdectví se stále více přibližuje ke klasické drezuře a je tu snaha tyto dvě disciplíny co nejvíce vzájemně propojit. 

 

 

Jak se s postupem času měnily vaše sportovní ambice a sny? Čeho byste ráda dosáhla v současnosti?

 

Ve svých začátcích jsem stejně jako mnoho jiných přede mnou snila o účasti pod pěti kruhy. Tento sen se mi splnil a v současné době bych ráda dosáhla další účasti. V budoucnu bych se chtěla umístit v TOP 8 jezdců na mistrovství Evropy, světa či paralympijských hrách.

 

Ráda bych sbírala přední umístění i na národních a mezinárodních závodech, ale především měla radost a užívala si svou jízdu tak, jak to dělám i teď. Zkrátka chci se neustále zlepšovat, užívat si pocit z dobře odjeté úlohy a upevňovat svůj vztah s Dominique.

 

 

Foto: archiv jezdkyně